Nejspíš není roční období, kdy by se taková žádost nevyskytla. Vždycky se najde osoba, která má takové přání, ale v předvánoční době jich značně přibývá. Pokaždé mě to překvapí, i když jsem to vlastně měla čekat. Na mysli mám ženy vyššího středního věku se v mém knihkupectví shánějí po přáních, pohledech či záložkách „s veršíčky“.
Nevím, jak to máte vy, ale mně osobně naskakují pupínky, když jen slyším slovo „veršíčky“. Asi ho nenávidím. Jaké veršíčky!? Jedná se prostě o fotky zohyzděné biblickými verši. Jakýkoli záběr na přírodní scenérii nebo detail funguje jako připomínka, že všechno stvořil Bůh.
Pokud je přírodnina uschlá, pak připomíná pomíjivost života. Barák s věží, ať je to kostel nebo ne, napovídá něco o shromažďování nebo modlitbě. Cokoli s křížem poukazuje na ukřižování. Kapička rosičky na lístečku rozkvetlé kytičky zvěstuje milost Boží. Ach, proč ničit krásné přírodní záběry nějakým jejich prvoplánovým výkladem?
Nesnáším, když mi někdo při pohledu na vydařenou fotku nakazuje, co si mám myslet. Vůbec nemám ráda interpretace uměleckých děl, za což některé fotky považuji. Popadá mě zuřivost. Dráždí mne taková neúcta k Božímu slovu! Četli jste si někdy list Efezským, konkrétně tu pasáž o Boží zbroji, o obranných a útočných zbraních, které nám Bůh dal? Copak to jsou nějaké veršíčky? Boží slovo je přece mocná zbraň! Je to meč v našich ústech k potření duchovních protivníků, a ne nějaké veršíčky.
Mám respekt před zneužíváním biblických veršů, protože jsem zažila moc těch slov ve svém životě. Dámy si neodplivují, ale kdybych nebyla dámou, skoro by mě to lákalo. Včera dopoledne téměř doslova vběhla do mého obchodu starší paní ve sportovním oblečení a s batohem na zádech. Hned se hrnula ke stojanu s vánočními přáními a sháněla se po těch s veršíčky. Přiznám se, že mi chvilinku trvalo, než jsem jí dokázala laskavě odpovědět. Mám krásná vánoční přání. Na jejich výběru jsem si skutečně dala záležet. Ale nemám žádná „s veršíčky“.
Zklamaně na mne hleděla, protože očekávala, že v knihkupectví s křesťanskou literaturou budou i přání, pohledy nebo záložky s texty podle jejích představ. Dlouze zvažovala můj návrh, aby příslušné verše konkrétním lidem na přání vepsala sama. Nejspíš jej zamítla jako příliš pracný. Pak skoupila skoro všechny pohlednice s biblickými texty, které jsem měla. Skoro soucitně se rozloučila. Bylo jí asi jasné, že nic nechápu. Ona potřebuje přáníčka s veršíčky. A já bych se měla polepšit.
Ach, kde se to vzalo? Má ta slovní zdrobnělina snad naznačovat náš láskyplný vztah k Božímu slovu? Může se láska k Božímu slovu vyjadřovat i jinak? Jsem divná, když mě to dráždí?