Miluju papírové diáře a kupuju si je každý rok. Archivuju si ty malé sešitky od roku 1989 a ani jeden mi nechybí. Už mockrát jsem je chtěla vyhodit, ale mé dcery mi to vždycky zakázaly. Je v nich totiž zaznamenáno všechno.
Nový diář vždycky držím v rukou se zvláštním pocitem respektu, nedočkavosti a možná i s kapkou trémy. Copak do něj budu zapisovat? Bude víc stránek prázdných, jako bývají o dovolené, nebo kdybych byla nemocná, anebo budou stránky přeplněné mým drobným nečitelným rukopisem? Zařídit, zavolat, napsat, dodat, objednat, vyzvednout… Jaké úkoly nebo jaké výzvy mě čekají? Zvládnu to?
Nikdy nevím, čeho se bojím víc. Jestli mi spíš lehkou nervozitu způsobuje představa čistých bílých stránek, což by znamenalo, že nemám co dělat, že jsem možná nemocná, nebo je zase karanténa a já nefunguju. Nebo mám obavu, že se toho nahrne tolik, že to nezvládnu a budu pro jedno zapomínat druhé, nestačím se připravit a budu dělat zmatky. Která z variant nastane?
Nejpravděpodobnější je verze, že se budou obě krajnosti v nějakých intervalech pravidelně střídat a já si užiju obojího. Když budu mít diář prázdný, budu si trochu neklidně říkat, že to nevadí, že nic nemám, že mohu prázdné stránky dobře využít na skvělé nápady k fejetonům, až mě tedy nějaké napadnou. Přeplněné denní rubriky mohou mému egu dopřát pocitu uspokojení, protože zjevně je o mne zájem, daří se mi, jsem úspěšná, mám toho prostě moc.
Když listuju čerstvými stránkami dní, které teprve přijdou, zapisuju si k příslušným datům narození jména těch, které mám ráda a kroužkuju si svá osobní významná data. Pomyslím na všechny ty oslavy, které mě čekají, a je mi lehce u srdce. Držím v rukou budoucí rok svého života. Co když se nedožiju jeho konce? Ta otázka mě neděsí. Ve věčnosti žiju už teď.
Psáno pro Proboha!