Zdvořilost je základním projevem úcty k druhé lidské bytosti. Většinou nás nic nestojí. Může však mít dalekosáhlé účinky, na nás, na člověka, jemuž jsme zdvořilým chováním úctu prokázali a řetězovou reakcí možná na spoustu další osob. O nezdvořilých lidech se říkává, že jsou to hulváti. Nechci se někoho dotknout, ale taky mi tak připadají.
Cestou do práce se občas zastavuju v samoobsluze, abych si koupila něco na svačinu a něco na večer domů k večeři. Většinou tam mnoho lidí v tu dobu nenakupuje. Je mi to milejší, než se mačkat večer v přecpaném prostoru a stát fronty u pokladny. Dnes ovšem drobná fronta u každé pokladny byla. Neběžela jsem do práce na poslední chvíli, tak mi to vlastně ani moc nevadilo. Ráda pozoruju lidi.
Přede mnou zrovna stáli samí muži. Takoví ti dobře oblečení se sluchátky v uších, co platí mobilními telefony. Většinou si taky kupovali jen nějakou svačinku jako ovoce nebo pečivo, tak fronta docela rychle postupovala. Všimla jsem si, že možná dost rychle postupuje ještě z jiného důvodu. Ti hoši se chovali tak trochu jako roboti. Zdálo se mi, že nekomunikují jako normální lidé. Nepozdravili, ani neodpověděli na pozdrav, nepoděkovali, ba ani neodpověděli na otázku, jestli chtějí účtenku. Jen prostě položili svůj nákup na pás, pak si jej zase vzali, podrželi mobil u terminálu a šli. Slečna pokladní, taková krásná zrzavá holka to byla, se opravdu snažila být zdvořilá, jak je to asi v přípravném kurzu učili. Ale bylo vidět, že je to marné. Já jsem byla svědkem tří takových nakupujících pánů a kdoví, kolik jich prošlo pokladnou ještě před námi. Slečna se začínala tvářit otráveně. Vůbec jsem se jí nedivila. Vždyť to bylo nejen nezdvořilé, ale dokonce neuctivé. Copak ta dívka byla vzduch? Možná to byli roboti.
„Kapka zdvořilosti by neuškodila, že?“ zapředla jsem s ní rozhovor. Podívala se na mne, jako by žasla, že s ní vůbec někdo mluví. Lehce se usmála a přikývla. „Chovají se k vám jako k automatické pokladně,“ pokračovala jsem ve výčtu svých zjištění. Rusovláska si povzdechla a řekla: „Jo, cítím se v tom dost hrozně. Ale musím si přivydělat, naši mě na studiích nemůžou podporovat víc.“ Rozloučila jsem se s ní a spěchala do práce. Cestou jsem si představovala, že tahle slečna možná bude za čas kolegyní některého z těch pánů, budou třeba sedávat v jedné kanceláři a ona si ho bude pamatovat. On si jí samozřejmě nikdy nevšiml, tak si ji nejspíš pamatovat nebude. Proto mu nebude jasné, proč se mu nedaří ji nikdy nikam pozvat, proč má takový nejasný pocit, že ona jím pohrdá. Jeho sebevědomí bude uvadat a nikdy se proto neožení.
To si jen tak vymýšlím. Ve skutečnosti mi to připadá dost nelidské. Lidé za pokladnami v supermarketech jsou přece stejní lidé, stejné ženy a muži jako my. Zaslouží si stejnou zdvořilost a úctu jako my. Projevují takoví ignorující jedinci pouhou nevychovanost? Nebo je za tím něco víc? Kdybyste si náhodou vy, kterých se to týká, chtěli dát nějaké novoroční předsevzetí, mohlo by vypadat nějak takto: Budu si všímat pokladních v supermarketu a budu k nim zdvořilý. Možná se vám pak začnou dít podivuhodné věci.