V neděli jsme měli při bohoslužbě křty. Vždycky se při nich rozpláču. Součástí obřadu je v našem společenství i předem natočené video se svědectvím křtěnce. Všechna svědectví jsou pokaždé hrozně silná a dojemná.
I tentokrát jsem během svědectví křtěnce plakala. Moc se mne dotklo svědectví dívky, se kterou se znám z domácí skupiny. Je to krásná, tichá, uzavřená dívka. Málokdy něco řekne, ale když už se k něčemu vyjádří, dává to dobrý smysl. Myslím, že bojuje se svou uzavřeností a plachostí. Nejspíš nikdy nebude bavič celého sálu, ale její síla je v jejích hlubinách.
Vyprávěla svůj příběh hledání smyslu života, potřeby něčemu a pak i někomu věřit. Byl to příběh o duchovním hladu. Její cesta vedla různými slepými uličkami, vracela se a znovu vydávala novým směrem. Postupně se ujišťovala, že za vším asi bude Bůh. Jen ještě nevěděla, jaké má jméno.
Byla by s ním bývala ráda mluvila, ale nebyla si jistá, jak se to dělá. Navíc měla vážné pochybnosti o jeho časovém vytížení. Třeba nemá vždycky čas. Ale jak zjistit, kdy čas má? Poslední pochybností z těch nejvýznamnějších byla ta o vlastní hodnotě a významnosti. Bude Bůh naslouchat někomu takovému, jako jsem já?
Přistihla jsem se, že jsem si dřív také něco takového myslívala. Představovala jsem si, že Bůh nejdřív naslouchá prosbám všech těch vzorných, bezhříšných, skromných a pokorných lidí, co nikdy nezalhali, nikdy se neopili, nikdy nikomu nezáviděli, ani na nikoho nebyli naštvaní, neošulili stát na daních, vždycky nosili bačkory a měli hotové domácí úkoly včas. Jasně, všichni víme, že takoví lidé neexistují.
Ale všichni jsme si také někdy mysleli, že právě tihle nás předcházejí do království Božího, že mají u Pána pánů protekci a my musíme pěkně slušně čekat, až na nás přijde řada. Jestli jste si to nikdy v životě nemysleli, omlouvám se vám. Já však ano. Proto mě asi tak rozplakalo, co ta dívka dál povídala. Ona totiž opravdu nevěřila, že by Bůh na ni měl vždycky čas v tu dobu, kdy ona mu chce něco říci. A šla na to chytře. Své modlitby mu napsala.
Rozumně usoudila, že když nebude mít čas na to jí naslouchat, bude si to moci později v klidu přečíst. Chápete? Ona prostě uvěřila, že Bůh je dobrý, jen možná někdy příliš zaneprázdněný. Podle mého názoru je tohle brána ke spasení – uvěřit, že Bůh je dobrý. Tak jestli má další kniha bude knihou modliteb, víte, jak na tom jsem.
Psáno pro Proboha.cz