Ráno jsem šla do práce a v některé restauraci, kterou jsem míjela cestou, už smažili řízky, strašně krásně to vonělo. Úplně se mi sbíhaly sliny. Jenže já chodím na obědy do italského bistra, kde vaří převážně těstoviny. Kdepak tam řízek! Povzdechla jsem si, že možná řízek si dám až o víkendu, když ho sama usmažím. Což vlastně vůbec nebyla chmurná vyhlídka.
Celé dopoledne jsem pracovala, něco jsem řešila, o něčem jsem dumala a pak byl najednou čas jít na oběd. Vyběhla jsem z obchodu a zamířila za roh do své oblíbené těstovinárny. Posadila jsem se k rohovému stolečku a koukla na jídelníček napsaný na velké tabuli na zdi. Většinou mívají polévku a ne víc než patero těstovin s různými omáčkami nebo zeleninou. A víte co? Na tabuli se skvěl zapsaný smažený řízek s bramborovou kaší. Nevěřícně jsem na to hleděla. Samozřejmě jsem si ho objednala a pomalu vychutnávala tu radost. Během jídla se ke mně dokolébala paní, co v bistru myje nádobí. Potřebovala si popovídat. „Co na to říkáte, paní?“ a rukou udělala gesto zahrnující celý svět. Pak mi sdělila, že má sbalenou tašku s doklady a teplým prádlem. Kdyby něco, je připravená. Pochválila jsem ji, že je moudré být radši připraven, než pak zmateně pobíhat a hledat rodný list. Spokojeně odešla ke svému nádobí. Za malou chvíli si ke mně přisedla žena zhruba v mém věku. Zdravíme se, vím, že pracuje na úřadě v sousedství. Netrvalo ani minutu a začala se mnou mluvit.
Potřebovala to, co všichni. Probrat s někým svůj strach a své pochybnosti, zhodnotit smysluplnost a dostatečnost dosahu své pomoci. „Můžu se modlit, když nejsem křesťanka?“ ptala se s úzkostí ve tváři. Pak mi vyprávěla, jak plakala na koncertě pro Ukrajinu na náměstí, ačkoli si myslela, že to nemá žádný smysl. „Ale pro mne to najednou mělo smysl přímo obrovský,“ řekla a na její tváři to bylo vidět. Potvrdila jsem jí, co už nyní vím. Potřebujeme se radovat, potřebujeme se o sebe dobře starat, potřebujeme sami čerpat naději. Ať jsme jí plní. Ti, kdo sem utíkají, přesně tohle potřebují. Na rozloučenou jsme si podaly ruku a ten krásný pocit lidské sounáležitosti byl ještě lepší než ten smažený řízek.
Psáno pro magazín Proboha!