Jak se tak pravidelně setkáváme my holky, co spolu kamarádíme, mluvíme o ledačem. Souhrnně by se to dalo nazvat život. Ano, mluvíme spolu o životě. Minulý týden jsme pobíraly následky hříchu. Pochmurné téma? Ano.
„Já jsem přece ten rozvod vyznala. Dnes už vím, že to nebylo správné. A navíc jsem tehdy ještě ani nebyla křesťanka…“ stěžovala si Sylva. „A stejně mi to ještě sem tam někdo předhazuje.“ „Jo, to znám,“ přidala se Marie, „já jsem na tom byla stejně. Pamatujete? Je to už pár let. Měli jsme tehdy s manželem takový vychladlý vztah, on byl pořád v práci, děti jsme neměli a já jsem byla pořád sama. Stalo se mi, že jsem se zamilovala do jiného. K ničemu nedošlo, bojovala jsem s tím pár měsíců a nakonec se naše manželství zase dalo dohromady. Svěřili jsme to tehdy našim přátelům, potřebovali jsme jejich podporu. Ale nějak divně se to rozneslo. Lidi se na mého manžela koukali s lítostí a mě pomlouvali. Trvalo to léta, než se na to zapomnělo. Málem jsem chodila kanálem, jak jsem se styděla.“
Bylo mi jich líto. Nezdálo se mi to vůbec spravedlivé. Vždyť Bůh jim odpustil, jak je mohou lidé odsuzovat? Copak je vůbec někdo z lidí bez hříchu? Nemohla jsem si pomoci a musela jsem holkám vyprávět příběh, co se dnes ráno přihodil mému muži.
Protože pracuje odpoledne, chodí na procházku ráno. Vyšel si takhle po ránu na svou oblíbenou lesní trasu. Kráčel si pěknou cestou pod vysokými stromy, zhluboka dýchal svěží vzduch, poslouchal štěbetání ptáků a přemýšlel si o svých věcech. Najednou si všiml úzké boční cestičky a uvědomil si, že se po ní ještě nikdy nevydal. Zdála se lákavá. Tak to hned udělal. Cestička se stáčela do hustého houští, vlhce tam vonělo a vypadalo to tam přinejmenším tajemně. Jenže po několika metrech se už houštím prodrat nedalo. Cestička nikam nevedla. Muž pokrčil rameny a otočil se zpátky. Vrátil se zpět na svou původní cestu.
Vyšlapoval si zase pěknou cestou pod vysokými stromy, zase zhluboka dýchal a zase poslouchal štěbetání ptáků. Ale něco bylo jinak. Něco rušilo. Svěží vzduch byl ten tam. Rozhlížel se kolem sebe, odkud se bere ten zápach, ale nic neviděl. Ušel dalších pár kroků, ale zápach ho neopouštěl. Napadlo ho prohlédnout si podrážky vlastních bot. A bylo to ono. Na postranní cestičce v šeru hustého houští šlápl do hovínka. Marně se pokoušel tu nečistotu z boty nějak ošoupat, marně se snažil ji odšťárat klacíkem. Pořád tam byla. Vydal se tedy k potoku, aby si botu opláchl pod proudící vodou a zbavil se toho nepříjemného odpuzujícího zápachu. Trvalo docela dlouho, než se mu podařilo u pramene botu očistit. Ale přesto že bota už byla zbavená i posledních zbytků té nečistoty, zápach pořád trval. Byl už výrazně slabší, to ano, ale úplně nezmizel. Až asi po hodině chůze, když se už vracel domů, zdálo se mu, že skoro nic necítí. Když mi to doma vyprávěl, říkal: „Představ si, ty boty byly už úplně čisté, ale zápach se za mnou táhl ještě dlouho.“
Když jsem dovyprávěla, všechny jsme chvíli přemýšlely, co všechno v tomhle příběhu může být podobenství. Sylvě se líbilo, že to bylo o sejití z cesty, Marie ocenila, že bylo možné očistit se u pramene. Všechny jsme se smály zápachu hříchu… Je nám odpuštěno, ale musíme nést následky svého hříchu. No ano, Bůh vysvětluje své pravdy všelijakými způsoby. Pán Ježíš taky používal příběhů a podobenství, když chtěl něco důležitého sdělit. Já věřím, že i v dnešních příbězích nacházíme sdělení Všemohoucího. Jsem přesvědčená, že ho zajímáme, že nám laskavě vysvětluje, jak ten život běží. A tak mu vždycky s holkama říkáme, jak ho máme rády a jak by to bez něj nebylo ono. Kostrou našeho přátelství je totiž možnost sdílet radost, že jsme Jeho.