Každý jsme možná měli ve třídě někoho, kdo na úspěšnou životní kariéru nevypadal. Takový ten třídní šašek, jehož známky nebyly nikdy nic moc, zato samé průšvihy, provokace a kázeňské potíže. Snad existovala jedna nebo dvě oblasti, v nichž vynikal – fotbal nebo holky. Rozešli jste se s koncem střední školy a jeho číslo nebylo to, které byste si pro jistotu chtěli uchovat v telefonu. Proč taky?
Na první sraz třídy po deseti letech vůbec nedorazil. Prý má potíže s drogami, šuškaly si holky. Nikdo se tomu moc nedivil. Na srazu po dalších pěti letech někdo přišel se zprávou, že právě tohoto spolužáka někde potkal a že všechny pozdravuje. „Jak vypadal?“ ptali se kluci. „Normálně.“ „Čím se živí?“ chtěly vědět holky. „Nevím. Asi s něčím kšeftuje,“ nebyl si jistý spolužák. Zklamaně jsme konstatovali, že jsme si to mohli myslet. „To se dalo čekat, že z něj nic pořádného nebude,“ shrnula pocity většiny spolužáků jedna z nás. Pokud měl někdo odlišný názor, mlčel. Dál nebylo ohledně tohoto spolužáka o čem mluvit. Raději jsme rozebírali úspěchy všech, kdo se jimi pochlubili, stoupající počty dětí, zahraniční dovolené a rozrůstající se firmy a kariéry.
Po dalších pěti letech se po povinném informačním kolečku někdo zeptal: „Víte něco nového o…“ Ani nestačil říct svou otázku a vyskočil bývalý nejlepší kamarád a kumpán mnoha dobrodružství. „Jo. Vím. Potkali jsme se.“ „Tak co? Povídej!“ zajímalo nás všechny. „Tomu byste nevěřili. Vystudoval medicínu. Jezdí do Afriky a tam ošetřuje černoušky. Pracuje v neuvěřitelných podmínkách a dělá mimořádné věci. Viděl jsem o něm pořad v televizi.“ „To není možné. Jak se to mohlo stát? Vždyť on na to nikdy nevypadal.“ „Ale jo. Jen si vzpomeňte, jak se vždycky zastával slabších,“ vydechla jedna z nás holek. Všichni jsme zaraženě mlčeli. Najednou všechny naše úspěchy vypadaly tak nějak nanicovatě. „Já tomu nevěřím,“ vykřikl jeden z frajerů bývalé třídy. „Vždyť to byl obyčejný feťák.“ „Tys ho nikdy neměl rád, viď?“ potichu se zeptala jiná spolužačka. „Není přece možný, aby někdo, kdo bral drogy a kdo s něčím kšeftoval, najednou vystudoval medicínu a ještě se stal hrdinou,“ stále se nechtěl nechat přesvědčit spolužák. Poprvé do rozhovoru vstoupila stará paní profesorka, která byla naší třídní. Usmívala se a řekla: „Inu každý světec má minulost a každý hříšník budoucnost.“ K tomu nebylo co dodat. Pak ale ještě potichu dodala, co už všichni nemohli slyšet: „To máte jako s tím Zelenským. Taky se asi vždycky nechoval vzorně, ale podívejte, jak se postavil v krizi. Teprve v těžkostech se ukáže, co v kom doopravdy je.“ Pokyvovala šedivou hlavou a snad si vybavovala tvář našeho bývalého spolužáka.
Psáno pro Proboha.cz