V parku na náměstí nově osazovali záhony. Mlsně jsem chodila kolem a sledovala, jak se to vyvíjí. Mám slabost pro květiny a zeleň všeho druhu, ráda se procházím v parcích a zahradách, kde je to hezké. Cítím vyložené zklamání, když je někde možnost vysadit nějaké keře nebo trsy a místo toho tam nasypou jen štěrk. Kdo by se chtěl koukat na štěrk?
Moc mě zajímalo, jak budou zahradníci postupovat v tak velké ploše. Přece jen je to docela jiné, když osazujete velkou plochu pod vzrostlými stromy i podél veřejných cest, než když si já doma sázím kytičky na své malé zahrádce, kam kromě sousedek nikdo jiný nepřijde. Musí na to být úplně jiná kritéria. Všimla jsem si, že do záhonů jsou sem tam zapíchány dřevěné kolíky a mezi nimi je napjatá červená šňůrka. Zdánlivě to nedávalo smysl. Červené čáry nerýsovaly žádné geometrické obrazce, vypadalo to jako zmatek. Když jsem kolem šla asi po třetí, všimla jsem si, že do hranic vytýčených červeným špagátkem začínají zahradníci stavět plastové kontejnery se sazenicemi. Krásně tím naznačovali, jak bude příští plocha vypadat. Najednou ty kolíky i šňůry dávaly smysl. Mohla jsem si docela zřetelně představit, jak se budourostliny střídat a doplňovat. Bylo moc hezké přivřít oči a vidět, jak se plocha v budoucnosti probarví. Kde budou kvést brzké jarní květiny a kde se budou na pozdním podzimním sluníčku protahovat ty posledně kvetoucí. Taky byla najednou zřejmé, že v některých těch ohraničených plochách vysázejí keříky a ty budou pěkně kontrastovat s nízkými letničkami nebo půdopokryvnými trvalkami. Stála jsem za přenosným plotem jako uhranutá. Nemohla jsem odtrhnout pohled odmapy záhonu. Kolíky, šňůrky, rostliny v plastových květináčích zatím jen tak položené do patřičných oblastí, alepříští podoba parkových záhonůuž zjevovala své obrysy a barvy.Vypadalo to jako mapa života.
Zasnila jsem se nad tím obrazem. Kdybych chtěla nějakým tvořivým způsobem zakreslit svůj život, jeho průběh a vývoj v různých etapách, možná by se k tomu účelu dal použítpodobně komponovaný záhon. Dětství bych vyjádřila jako oblast vesele barevných letniček, která by pozvolna přešla do nízkých keříků růžových a fialových hvězdnic. Mezi nimi už by vykukovala bleděmodrásoukvětí keře perovskie, tyto rostlinya jejich bohaté květy mám moc ráda, a proto by mohly znázorňovat seznámení s mým mužem a první léta našeho vztahu. Usmívala jsem se sama pro sebe, stála u plotu a hleděla na nehotové záhony. Kolem mne procházeli lidé, někteří do mne strkali, protože jsem jim na úzkém chodníku překážela. Mně to ale nevadilo. Potřebovala jsem tam chvíli postát.Pakjsem ale musela uhnout paní s kočárkem, a to mě vyrušilo z myšlenek. Nevadí. Až ty záhony zahradníci osází, až dokončí i ostatní práce a všechno bude hotové, posadím se jednoho pěkného odpoledne na lavičku, budu se kochat výsadbou a dosním si to své podobenství. Třeba bychom si mohli jít na chvíli posedět do parku i s manželem. Ukážu mu perovskie a on se mi asi bude smát. Pak mi dá pusu a pozve mě na horkou čokoládu.
To o čokoládě mě napadlo nejspíš proto, že na chodníku u plotu se leskl čerstvě spadlý kaštan.
Psáno pro proboha.cz