Vraceli jsme se s manželem autem domů. Projížděli jsme za sobotního poledneměstem. Provoz byl řídký, ani chodců se po městě nepohybovalo mnoho. Oba jsme měli hlad a cítili jsme se poněkud unaveni návštěvou velkého nákupního centra. Nahlas jsem uvažovala o tom, jak nejrychleji vytvořím oběd. Polévku uvařím do půl hodiny a nové brambory s cibulkou bych mohla stihnout asi také tak. Čerstvý salát si právě vezeme, protože jsme se zastavili v báječné prodejně rodinné farmy. Na všech křižovatkách nám vycházela zelená, a tak jsme se docela rychle blížili k domovu.
Všimla jsem si, že na pravé straně ulice na začátku přechodu postává dívka v bílém tričku. Váhala, zda se může pustit na přechod. Manžel zřetelně zpomalil a pak úplně zastavil. Gestem ruky pokynul dívce, že může přejít. Usmála se a pomalu přešla na druhou stranu ulice. Znovu jsme se rozjeli. Tím jsme ovšem ztratili tempo a na příští křižovatce svítil červená. Za rohem znovu. „Vidíš, stačilo nějakých patnáct vteřin a minuli jsme zelenou vlnu,“ utrousil manžel, když jsme stáli na třetí červené za sebou. „Budeme doma o pár minut později,“ doplnil. Zamyslela jsem se nad tím, jestli mi to nějak moc vadí. Zjistila jsem, že vůbec ne. Napadlo mě však ještě něco jiného.
Často jsme se smáli řidičům, kteří hloupě spěchali. Bylo legrační pozorovat je, jak ve svých silných vozech soustředěně sledují semafor, aby na zelenou vyrazili první ze všech a byli u dalšího semaforu jasně první. Nervně a neklidně dávali najevo, že nehodlají ztratit ani vteřinu svého času, což samozřejmě bylo absurdní, protože my, co jsme vyjížděli klidně a plynule, jsme dojížděli k dalším světlům, my jsme nebyli o nic opožděni. Semafory nás prostě nepustily, a tudíž nemělo smyslu závodit. Bláznivé závody, říkávali jsme si. Někdy jsme si představovali, co je asi tak důležitého, že to ti řidiči honí. Večerníčka! Čas večeře, aby se maminka nezlobila. Termín odevzdání půjčeného luxusního auta. Večerku, jinak je manželka nepustí domů. Rande? Jede do nemocnice, kde má dítě? Slíbil někomu pomoc a opozdilse? Nebo jen prostě potřebuje být první, protože luxusní auto je zatím první viditelný úspěch, kterého dosáhl?
Přemýšlela jsem o těch patnácti vteřinách, které jsme ztratili, když jsme nechali přejít dívku v bílém tričku. To ale přece nemohl být ztracený čas! Těch patnáct minut bylo věnováno laskavosti a milosrdenství. Takový čas se nikdy neztratí. Já nevím, co se s takovým časem děje. Vlastně času moc nerozumím. Ani v matematice jsem nebyla moc dobrá. Nicméně teoreticky je mi jasné, že k věčnosti se nedá nic přidat. Věčnost je prostě věčnost, je nekonečná. Přesto mi připadlo naprosto logické, že patnáct vteřin, které člověk věnuje nějakému projevu laskavosti nebo milosrdenství, se k věčnosti přičítá. Nejsou ztracené. Nemohou být. Každá vteřina, kterou věnujeme něčemu dobrému, se přičítá k věčnosti. Každý okamžik, kdy se zachováme laskavě, trpělivě a štědře, je zapsán na věky. Podle toho, jak já v této etapě svého života znám Boha a jeho povahu, bych si troufla tipnout, že odečítání se nekoná. Nemůže. Bůh takový není. On pouze přičítá.
Dojeli jsme před náš dům, kde se kupodivu dalo zaparkovat, a řekli jsme si, že jsme to stihli v docela dobrém času. Těch patnáct vteřin nám vůbec nechybělo.
Psáno pro Proboha!