Nedávno jsem si povídala s jednou známou, která strávila loňské vánoční svátky v Austrálii. Říkala, že to nebyly žádné Vánoce. Bylo horko, zářilo slunce, na pláži narváno. „Stýskalo se mi po sychravé zimě, sněhu a náledí. Chyběla mi vůně vanilkových rohlíčků a svařeného vína. Vůbec jsem se necítila jako o Vánocích.“
Chápala jsem její zklamání. Taky mám ráda, když jsou věci tak, jak mají být, tak, jak si je vybavuju z dětských vzpomínek. Buď vidím Ladovu pohlednici s malebnou vesničkou, kostelíčkem a kopcem na sáňkování pod sněhovým příkrovem, v šeru září rozsvícená okénka a v popředí postává ponocný, nebo poslední opozdilé děti s červenými nosíky táhnou domů sáňky. Nebo betlém! Chudí venkované, pastuškové spěchají k jeskyni, kde v jesličkách na slámě a čisté plence spočívá miminko zahřívané dechem oslíka a volka, z obou stran pozorované žasnoucími rodiči. Pastuškové nesou přiměřené dary – vejce, mléko, husu, jablka, chleba. Znám i noblesnější variantu Vánoc, městskou, stylizovanou do konce 19. století. Tato kulisa je noblesnější, římsy oken městských domů jsou pocukrované sněhovou nadílkou, vyhrává tu i kapela. K nemluvňátku nespěchají chudí vesničané, ale vyšňoření, rozjaření měšťané. Také nesou dary – husu nikoli živou, ale pečenou, vánočku, bábovku, dort nebo lahvinkyrůzných tvarů a velikostí. Tohle formovalo naši českou představu správných Vánoc. Takhle to má ideálně vypadat, jinak to nejsou ty správné Vánoce.
Nikdy jsem se ještě do takové hloubky nezamýšlela nad vlivem kulturního a historického kontextu na mé osobní pojetí náboženského obsahu. Napadlo mě, jak asi vysvětlují Vánoce misionáři v Africe malým dětem, které chodí do jejich škol a dostávají tam najíst. Jak bych já vysvětlila, co jsou Vánoce malému dítěti někde v uprchlickém táboře, kterému zabili rodiče rovnou před očima, nebo je ztratilo cestou při útěku ze své hořící vesnice. Nemanželský původ novorozence by asi nijak zvlášť nezapůsobil, nezajištěný nocleh už teprve ne. Nic horšího tam nemám? Malého černošského uprchlíčka tedy rozhodně nikdo vánočkou ani koledami nevítal. Co zbude z Vánoc, když odstraníme všechny ty pastušky, ovečky, koledy, vánočky a chóry andělské? Co o Vánocích dokážu říct, když nebudu mít k dispozici poezii zasněžených střech, zářících vánočních stromečků, krásně zabalených dárků a šťastných konců, protože na Vánoce přece všechno dobře dopadne? Co mi zbude? Trochu se ve mně svíralo srdce, když jsem uvažovala o holém příběhu lásky, která přišla na zem v podobě malého bezbranného dítěte. Dokážu ji vidět v každém člověku? Jak jinak najednou v této souvislosti chápu Ježíšův výrok, že cokoli jsme udělali pro nejmenšího z lidí, udělali jsme pro něj osobně. Když zbavím vánoční příběh všeho toho kulturního nánosu, zbude mi jen láska.
Psáno pro Proboha!