Nakupovala jsem v potravinách pár věcí na dnešní večeři. Žádný velký nákup to nebyl. Kousek sýra, dva citrony, balíček čaje a jeden pórek. U pokladny jsem po krátkém přemýšlení do košíku přihodila ještě malou hořkou čokoládu. Neměla jsem s ní žádný konkrétní záměr. Neplánovala jsem nic, k čemu bych ji mohla použít. Koupila jsem ji jen tak, protože tam byla. Pro potěšení? Možná.
Sleduju jednu organizaci, která se zabývá potravinovou pomocí hladovějícím dětem v nejchudších místech světa. Vím tedy, že jeden oběd pro jedno dítě vyjde přibližně na pět korun. Samozřejmě, že nejde o výběr ze tří možností teplých jídel, polévku a salátový bufet. Jde o plechový nebo plastový talíř plný rýže nebo čočky se sójou, vitamíny a minerály pro zvýšení výživné hodnoty jídla. Každodenně tentýž talíř a tatáž kaše. Do těch chudých zemí se dovezou pytle této směsi a na školních dvorcích často na otevřeném ohni ve velkých kotlích vaří dobrovolníci kaši. Tu pak o polední přestávce naběračkami pleskají do talířů dětí a ty se posadí někde na zem a rukama to jedí. Příbory nebo lžíce jsou v těch krajích opravdovým bohatstvím. Jídlo se vydává ve škole, protože to děti motivuje tam chodit. Jinak by totiž museli získávat jídlo někde jinde, nějak jinak. Děti s jídlem dostanou aspoň základní vzdělání, což pomáhá přerušit kruh chudoby, v němž se jejich rodiny potácejí po generace.
Naše děti by to nejedly ani jeden den, natož každodenně. Tak chudí nejsme. Pro hladové děti v opravdu chudých zemích je toto jídlo často tím jediným, které během dne dostanou. Tlačí se na ně ve frontě a jestliže nedojedí, bývá to proto, že zbytky mohou přinést domů a podělit se. Přesto i proti takové pomoci někteří Češi a Češky zvedají protestní hlasy. Tvrdí, že bychom měli pomáhat především našim. Vždycky začnou vynášet samoživitelky a důchodce. Ráda bych viděla, jestli by naši důchodci jedli každodenně rýži se sójou.
Jedna moje kamarádka učí na škole ve znevýhodněné nebo sociálně vyloučené oblasti. Potvrdila mi, že se setkává s dětmi, které si nenosí do školy svačiny a nemají zaplacené školní obědy. Není to však tím, že by rodiče neměli peníze vůbec. Oni je jen utratí za jiné věci, než jsou dětské svačiny a školní obědy. Většinou za cigarety, alkohol a tak. My opravdu nejsme chudá země. Přesto někdo protestuje proti dobrovolné pomoci těm, kdo si sami pomoci nijak nemohou. Osiřelé děti v uprchlických táborech někde na kraji pouště nebo v džungli žádné sociální možnosti nemají. V takových podmínkách být matkou samoživitelkou znamená, že pro ni neexistuje žádný sociální systém, který by jí pomohl, žádné dávky v hmotné nouzi, příplatky na bydlení, rodičovský příspěvek, nic. Fakt se máme u nás dobře. My totiž sociální systém máme. Můžeme samozřejmě diskutovat o jeho kvalitě, ale reálně existuje.
Nesla jsem domů ten malý nákup a vzpomněla jsem si na článek o přispívání na hladové děti. Navrhovali v něm, že když si nekoupíme nějakou sladkost nebo brambůrky nebo kofolu, můžeme ušetřené peníze poslat hladovějícím dětem. Můžeme přispět na další pytel rýže, z nějž se budou vařit školní obědy pro malé děti. Ten nápad se mi zamlouval. Problém je, že když si čokoládu nekoupím, zapomenu odložit tu částku a pak nevím, kolik jsem vlastně ušetřila. Napadlo mě, že bych si mohla spočítat, kolikrát za měsíc jdu nakupovat a počet nákupů vynásobit cenou malé čokolády. Tu částku bych poslala rovnou. Nejspíš ani tolikrát čokoládu nekupuju, blesklo mi hlavou, ale myslím, že to nevadí. Já se bez čokolády obejdu.
Psáno pro Proboha!