V některých dnech vyslechnu mnoho bolestivých příběhů. Není vždycky snadné setřást smutné myšlenky a já se trápím bolestí druhých. Myslím na slzy, které jsem viděla skanout, v paměti mi rezonují věty, které se zaryly do mých uší, mé srdce se znovu svírá ve vzpomínce na pocity, které se mne zmocňovaly, když jsem naslouchala. Neznám řešení a je mi to líto.
Často mě trápí, že neumím poradit lidem v jejich bolesti. Vůbec si nedovedu představit, jak by se mohly některé složité situace řešit. Něco možná vyřešit vůbec nejde. Netroufám si radit, když nežiju jejich životy, neznám jejich souvislosti, nechodila jsem v jejich botách. Myslím, že by to ani nebylo správné. Dlouho jsem si myslela, že můžu jedině naslouchat všem těm příběhům a pak plakat s těmi, kdo pláčou. To samozřejmě můžu a také to dělám. Jde to samo. Přesto však je ještě další možnost. Vždycky mohu inspirovat člověka v jeho potížích, aby se přiblížil k Bohu. Jestli totiž něco může pomoci unést bolest nebo najít řešení, je to Boží blízkost.
Často se lidí ptám, jestli věří, že Bůh je dobrý. A oni mi často odpovídají, že obecně, teoreticky tomu věří, ale v současné jejich nepříjemné situaci je to pro ně těžké, protože nerozumí, proč se v ní ocitli. Ale Bůh je dobrý, i když mu nerozumím. Je dobrý, i když mne to bolí a pláču. Boží dobrota je něco, co nelze zrušit nebo oslabit. Nemusím vůbec chápat, co se to na mne sesypalo, ani proč, ale pokud zůstanu zakotvena v pevném přesvědčení, že Bůh je dobrý, že je dobrý ke mně a právě teď to platí, líp se mi to všechno ponese. Posune mne to totiž blíž k němu.
Trápení mne totiž někdy staví do pozice proti Bohu, protože se mi zdá, že on za to všechno nějak může. Měl mě ochránit. Měl zasáhnout. Měl… já nevím, co. A tak paradoxně stojím zlostně nebo lítostivě proti Bohu, který mě miluje, a v zádech mám strůjce svých potíží, který mě nenávidí. Je třeba se přimknout k Bohu, jít k němu blíže, spolehnout se na jeho dobrotu a lásku. Není to jen hezká teorie, jen taková pohádka na dobrou noc. Je to krutá realita.
Na některá trápení jsme krátcí. Dnes jsem plakala se ženou, která zjistila, že ji její manžel podvádí. Cítí se zraněná, ponížená, zrazená. Pláče i zuří. Hledá způsoby, jak bojovat. Modlí se a vyznává. Nevěděla jsem, co říct, jak jí poradit. Některé situace asi není v lidských silách vyřešit. Ale vždycky můžeme jít blíže k Bohu. Vždycky můžeme u něj žádat o sílu a útěchu, protože u něj je jí hojnost. Vždycky můžeme hledat Boží vedení a zásah. Dokonce podle mých zkušeností předpokládám, že je jen málo toho, co můžeme v takových situacích dělat sami.
Druhou otázkou, kterou ještě pokládám lidem v trápení, zjišťuju, jestli vydali svůj život Bohu. Některá trápení si totiž působíme sami tím, že se snažíme o uskutečňování svých představ a svých plánů, a jsme vyřízení z toho, že se nám to nedaří. Ale třeba jsou ty Boží představy a plány jiné a lepší. Jenom my to nevidíme.
I já musím dnes jít ještě blíže, abych dokázala předat tu bolest, kterou jsem nasála, do těch správných rukou. Do těch, které ji unesou.
Psáno pro magazín Proboha!