Už přes rok mám nový návyk. Každý den hledám na svých osvědčených stránkách nová zpravodajství o pokračující válce na Ukrajině. Někdy je mi smutno, jindy jsem z toho unavená, často také všem souvislostem nerozumím. Před očima se mi míhají názvy měst a vesniček, o které se svádějí líté boje. Z některých nejspíš nezbyl kámen na kameni. Vrátí se tam lidé někdy? Bude se mít kdo vrátit?
Skoro vždycky si pročítám tabulku ztrát. Porovnávám čísla zničené techniky, počty sestřelených letadel a hlavně s hrůzou sleduju stoupajícíčíslo potvrzených ztracených životů. Mám z toho smíšené pocity. Fandím Ukrajině, to je jasné. Ale nedokážu se radovat ze ztracených lidských životů ruské strany. Je mi jich líto. Také oni měli matky, otce, dcery, syny. Také jejich smrt někdo oplakává. Neumím si to tak v sobě jednoduše srovnat, že víc padlých na nepřátelské straně znamená bližší vítězství, a tedy důvod k radosti. Není to žádná hra, kde zastřelení za chvilku vstanou, a bude se hrát další kolo. Je to smrt doopravdy.Samozřejmě, že mě to trápí. Přes rok prožívám stálou tíži.
Jak má člověk vydržet takový dlouhodobý stres? Nechci přestat sledovat novinky z frontových bojů, ale zároveň se nechci nechat semlít tou tíží. Chci se radovat z ukrajinských vojenských úspěchů, ale těžko se mi jásá pro dvě stě tisíc mrtvých ruských vojáků.Modlím se za spravedlnost, prosím Boha, aby se zastal napadeného. Většinou vůbec nevím, jak se modlit. Hledám, v čem lze najít sílu tohle všechno zvládnout. Svou sílu bych měla nacházet v Boží radosti, jak je psáno. A potvrzuju, že ji tam nacházím. Napadlo mě, jestli by moje radost nemohlabýt silou někoho dalšího? Platí ten principobecně? Rozhodla jsem se to vyzkoušet.
Jakmile jsem se rozhodla, začaly se přede mnou otevírat překvapivé možnosti. Pravidelně mávám dětičkám z ukrajinské školky, které chodí pravidelně každé dopoledne kolem mých výloh na procházku do parku a zase zpět na oběd. Vystavuju pro ně nejhezčí obrázkové knížky, aby měly pěknou podívanou po cestě.Začala mne navštěvovat ukrajinská malířka paní Svitlana. Tato sympatická žena občas přinese ukázat obraz a vypráví mi o malování, o svém dospívajícím synovi, o manželovi kdesi na frontě, o svém bývalém životě, do něhož by se ráda jednou vrátila, ale neví, bude-li to možné. Neřešíme nic světoborného, jen si tak žensky povídáme.Ona mluví slušně česky a já vlastně ruštině rozumím. Posledně mi řekla, že se jí líbí má radost a že za mnou ráda zajde. Moc mě tím potěšila. Jsem jen obyčejná žena a nenapadá mě, jakvyřešit ty velké bolestné události. Dosáhnu jen blízko, jen těsně vedle sebe. Můžu dát radost. A já chci rozdávat radost, protože pro někoho může být silou.
Psáno pro Proboha!
Trefa do černého 🙂