Zachtělo se mi hrát si na podzim

Jak se pomalu krátí dny, ochlazuje se a často prší, mívám méně chuti pobývat venku. Cítím potřebu halit se do teplých šálů, svetrů a ponožek, vařit si pořád dokola nějaký čaj a moje spotřeba svíček prudce stoupla. Květináče s pokojovými rostlinami, které jsem na léto vystrčila ven, aby taky měly prázdniny na sluníčku, postupně nosím zpátky dovnitř. Začala jsem zase sypat sýkorkám. Měla jsem silný dojem, že na mě leze zimní spánek.

Je to směšné, ale nebyla jsem si jistá, jak jsem na tom se zimními botami. Nedokázala jsem si uvědomit, jestli jsem je na jaře dodrané vyhodila do popelnice, nebo jestli už jsem loni v zimě chodila v nových, které vydržely. Musela jsem prozkoumat krabice z nejhořejších polic botníku, abych s úlevou vytáhla černé zimní boty, které vypadají jako nové. Konečně zase mohu nosit svůj zelený manšestrový kabátek a možná brzy vytáhnu rukavice.

Minulou sobotu poprchalo, nebem táhly šedé mraky těžké deštěm a mně se chtělo hrát si na podzim. Nevím, co mě to napadlo, do té chvíle jsem nevěděla, co to znamená hrát si na podzim, ale najednou jsem to věděla docela přesně. Zapálila jsem na kuchyňském okenním parapetu pár čajových svíček a z mísy jablek jsem vybrala pár červených kousků. Když uvařím kompot, bude celý byt rychle krásně vonět. Vykrajovala jsem jablka a krájela je na malé kousky do malého rendlíku. Přidala jsem úlomek skořice, pár hřebíčků, dva plátky citronu a trochu vanilkového cukru. Celé jsem to zalila vodou a dala vařit. Vody jsem přilila hodně, protože ta mi pak z celého kompotu nejvíc chutná. Tak, co dál? Koláč. Jasně, musí to být koláč. Ten k podzimu přece patří. Naštěstí jablek bylo v míse pořád ještě hodně. K hnětení lineckého těsta na koláč jsem si pustila Vivaldiho. Tak nějak mi přišlo, že to jde dobře dohromady. Kompot byl hotový ještě dřív, než jsem koláč vstrčila do trouby. V kuchyni bylo báječné teplo a krásně to tu vonělo. Uvařila jsem si černý čaj do konvičky se zlacenou růžičkou na víčku a posadila se ke kuchyňskému stolu. Popíjela jsem čaj, zasněně hleděla přes plameny svíček na deštěm smáčenou zahradu a čekala, až bude koláč hotový. Co se ještě hodí k podzimu? S dětmi, když ještě byly malé, jsme vytvářeli zvířátka z kaštanů, navlékali dlouhé řetězy ze žlutých javorových listů, které jsme nasbírali v okolních ulicích a pak je věšeli na dveře bytu jako okrasu. Dveře bytu? Aha, na nich visí ozdobný věnec z kokošky celé léto. Všimla jsem si onehdy, jak už je vybledlý a zaprášený. Chtěl by vyměnit.

Rozhlédla jsem se kolem sebe: Kaštany ani žluté listy nemám, ale včera jsem na procházce natrhala drobounké červené kulaté šípky a ve váze na kuchyňské polici mám různé suché trávy, které jsem vytahala ze zvadlých kytic a usušila, protože jsem tušila, že by se mohly ještě hodit. To bude na něžný minimalistický věnec úplně stačit. Nakonec to vypadalo ještě líp, než jsem čekala. Spokojeně jsem pověsila nový věnec na bytové dveře a ten starý schovala pod lavičku na balkoně. Až bude čas, spálíme ho na táboráku. Nalila jsem si další šálek čaje a zkontrolovala koláč v troubě. Myslím, že jsem cítila úplně jiný druh únavy, než jsem prožívala v minulých dnech. Nebyla jsem vyčerpaná, ale naplněná. Dovolila jsem si dělat to, co se mi opravdu chtělo. Oslavovala jsem podzim a jeho krásy. Uctívala jsem Boha z jeho darů. Odpočívala jsem tvořivým způsobem a moje obyčejné domácí práce byly chválou, terapií, odpočinkem, péčí o sebe a koneckonců i o manžela, který si vyrazil na svou osamělou procházku. Možná to byl den odpočinku, šabat, o jakém mluví Bůh. Takový ten čas, z nějž člověk vychází občerstven do nových bojů, k novým povinnostem a výzvám.

Psáno pro Proboha!