Vracela jsem se večer domů ze cvičení. Sál, kam chodím pravidelně cvičit, se nachází uprostřed bujně zarostlého vnitrobloku. Všude kolem chodníků keře, stromy, trávníky, dětská hřiště a lavičky. Byla už tma a mne napadlo, že bych možná mohla ulomit nějakou tu větvičku na adventní dekorace. Procházela jsem kolem keřů a přemýšlela. Není ještě brzy? Advent začne až za týden, nespěchám na to příliš? Neměla bych svou netrpělivost trochu lépe ovládat? Nechci přece být jako ty samoobsluhy, kde mají mikulášské figurky od konce září. Jenže když já se už tolik těším! Nejen na sváteční dny, já se těším na to těšení! Očima jsem klouzala po keřích tisu a tůje, zaujalo mne houští buxusu. A támhle ty úžasné smrky! Mají větve až k zemi a dost překážejí chodcům. Možná by bylo dokonce záslužné uvolnit trochu cestu pro pěší, aby se nemuseli prodírat tím houštím, co přesahuje až na úzký chodníček. Přiznám se, svrběly mě prsty a povzbuzovalo vědomí, že mám na svazku klíčů připevněný malý, ale ostrý kapesní nožík.
Pak jsem se ale přemohla a nařídila si: „Ukázni se. Počkej ještě aspoň týden.“ No a po maximálně deseti krocích jsem na zemi vpravo před sebou na okraji trávníku lemujícího úzký chodník uviděla ulomenou smrkovou větev dokonce i s šiškou. Zastavila jsem se. „Bože, ty jsi mne zase slyšel, že?“ No nevím, ale asi jsem byla dojatá. „Tak tohle je tvoje odpověď? No dobře.“ Zdvihla jsem větev, ani jsem si ji nijak neprohlížela a pokračovala dál v cestě temným chladným večerem domů.
Hlavou mi přitom šla spousta věcí. Uvědomila jsem si, jak často se kárám a obviňuju. Opakovaně si nedopřávám to, po čem moje duše touží a volá. Copak není úplně jedno, kdy si doma vyrobím adventní dekorace? I kdyby to mělo být v červenci, není to přece žádná chyba, když mi to udělá radost. Proč já jsem sama k sobě tak přísná? Mám já se vůbec ráda? A když nemám sama sebe dost ráda, jak bych mohla mít dost ráda někoho jiného? Jaké vzorce myšlení ovlivňují mou mysl? U nás doma se nic nesmělo dělat dříve nebo později, než to bylo vhodné. A samozřejmě, že vhodnost načasování určovala jakási svatá tradice. Znovu jsem se musela rozhodnout, že jsem svobodná od tradic někoho jiného. Nemusím dělat nic jen proto, že to kdysi dělával někdo jiný, ale já v tom nevidím žádný smysl. Já chci dobře dělat své duši.
Doma jsem větev položila na stolek na balkoně. Už jsem neměla sílu ani inspiraci něco tvořit. Potřebovala jsem horkou sprchu a večeři. Ovšem třeba zítra nebo nejpozději o víkendu, to vytvořím něco opravdu krásného. Budu těšit a sytit svoji duši.
Psáno pro Proboha!