Nastoupila jsem do dopolední poloprázdné tramvaje. Posadila jsem se a rozhlédla se po spolucestujících. Hned kousek přede mnou sedělo pár babiček, co asi jedou na trh, hádala jsem cíl jejich cesty podle nákupních košíčků na zeleninu. U okna seděl jeden starší, velmi úhledně oblečený pán s aktovkou, naproti němu přes uličku se něčemu chichotaly tři krásné studentky s dlouhými vlasy a batůžky na klínech a za nimi seděla maminka s dítětem předškolního věku, které nesmírně zaujatě sledovalo všechno, co bylo za oknem. U prostředních dveří postávaly dvě ženy a zřejmě se chystaly vystupovat. V tramvaji bylo celkem ticho, a tak jsme všichni zaslechli závěrečné věty jejich dialogu, než na další zastávce obě vystoupily.
„Tak jak se máš?“ zeptala se ta starší, černovlasá dáma v elegantním červeném kabátě. „Špatně jsem spala,“ poznamenala ta druhá. Byla mladší, dlouhovlasá, zabalená v prošívané vestě a tlustém svetru. Tohle si řekly a vystoupily. Rozhlédla jsem se po spolucestujících a zaslechla jsem jejich myšlenky.
„Jo to znám, žlučník. Ten dovede pěkně potrápit,“ pravila jedna babička druhé. „To je taková bolest, že se člověk vůbec nevyspí.“ Druhá babička pokyvovala a přidala svou verzi: „Nebo zuby! Pamatuju, jak mě bolívaly zuby. To bylo něco strašného. Seděla jsem v kuchyni, abych nikoho doma nebudila a střídavě jsem si dávala obklady a kloktala. Hned ráno jsem seděla v čekárně u zubaře.“ Starší pán se na ně otočil a řekl: „Já někdy nemohu spát, když mám uzávěrku. Hledám nějakou drobnou položku, hlavou mi pochodují řady čísel a budím se zpocený, že mi to nevychází. Musím se jít napít vody a stejně pak nemohu usnout. Házím sebou na posteli, obracím se ze strany na stranu a čekám jen, až bude ráno.“ Maminka pohladila po hlavičce své tiché dítě pozorující auta za sklem okna tramvaje a přidala se k debatě. „František někdy mívá zlé sny. Chce pak spát se mnou v posteli. Já nemám to srdce ho vyhnat, a tak se tam spolu mačkáme. On spí u mne už pak klidně, ale já nemůžu usnout. Nemám dost místa, ale nechci se vrtět, aby se zas neprobudil.“ Dlouhovlasé slečny s batůžky se nepřipojily k obecné rozpravě, ale povídaly si spolu o tom, jak se která připravuje na zkoušky. Jedna tvrdila, že se učí vždycky průběžně předem, ale tu noc před zkouškou má takovou trému, že stejně skoro nespí. Ostatní dvě vyprávěly o nočním studiu těsně před zkouškou, o litrech kávy a třech budících na ráno. Pak si porovnávaly, jak která z nich dlouho dospává tu nocpředzkouškou.
Všichni jsme do té jedné věty pronesené neznámou cizí ženou promítli své zkušenosti se špatným spánkem. Možná bychom jí přisoudili přesně tu svou zkušenost, a kdybychom o ní mluvili příště, říkali bychom: „Však víte, ta paní v tramvaji, co ji v noci bolely zuby.“ Nebo „ta žena, co nemohla spát kvůli uzávěrce.“ Anebo bychom si vzpomněli: „Tenkrát ta paní, co se nevyspala, protože se učila na zkoušku.“ Slyšeli jsme, co neřekla.
Napadlo mě, co bychom asi tak slyšeli, kdyby vystoupila se slovy: „To bude dnes hezký den.“ Co byste slyšeli vy?
Psáno pro Proboha!