Prostě nikdy nevíte, kdy váš příklad může někoho ovlivnit. Slova hýbají, ale příklady táhnou. Jak budu nabádat své svěřence k řádnému chování, když bych se tak sama nechovala? Takové nabádání je naprosto k ničemu. Slova a činy mají být v souladu.
Zastavila jsem se na přechodu u křižovatky, protože svítila červená. Se mnou postávala na chodníku skupina dalších lidí. Dva tři důchodci, paní s kočárkem, skupinka studentů a maminka, která držela za ruku malého chlapečka předškolního věku. Velmi podobně to vypadalo na protější straně. Takový normální ranní provoz.
Křižovatkou projela tramvaj a pár vozidel. Dál nejelo nic a my chodci jsme stáli proti sobě na opačných stranách ulice a čekali, až nám blikne zelená. Paní naproti ukazovala chlapečkovi na červeného panáčka a nejspíš mu vysvětlovala, že musí počkat. Na naší straně přechodu se dělo něco podobného. Maminka nabádala své dítko k bedlivému pozorování semaforu, aby včas vyrazili. Usmívala jsem se napjatému výrazu malého neposedy. Povinnost zavelet ve správný okamžik k chůzi pro něj byla nepochybně poctou. Vtom z protější strany přechodu vyrazil starý pán. Směle kráčel po přechodu a na semaforu pro chodce stále svítila červená. Chápala jsem jeho přístup. Dobře viděl, že z žádné strany ulice nic nejede a mohl oprávněně předpokládat, že zelená se rozsvítí každou vteřinou. Možná spěchal do nedalekého zdravotního střediska a třeba měl přijít na čas. Docela oprávněně se dalo předpokládat, že vyrazil dřív, aby stihl přes přechod přejít, než se znovu rozsvítí červená. Přecházel vlastně docela bezpečně. Docela možná to byla i jeho rozpustilá frajeřina, jíž sám sobě dokazoval, že on se vyzná, na něj hned tak nějaké předpisy neplatí. Jenže tam byly ty děti.
Koukla jsem se na chlapečka vedle mne, který tak pozorně sledoval semafor. Vyděšeně pozoroval starého pána a zjevně nemohl pochopit, jak někdo může vstoupit na přechod, když svítí červená. Musím říct, že se mi skoro sevřelo srdce. Jak mu bude maminka vysvětlovat, že ten starý pán přejít mohl, ale oni ne? Dítě ještě nemá takový odhad na to, kdy je situace bezpečná natolik, že se může jít i na červenou. Pocítila jsem vůči tomu muži vlnu hněvu. Rodiče se mohou snažit, jak chtějí, aby dítě naučili bezpečně se pohybovat v rušném a nebezpečném městě, ale stačí jeden nedisciplinovaný chlap a jejich úsilí je v háji. Měl by mít dost moudrosti, aby si uvědomil, že i on má zodpovědnost za ty děti.
Vzpomněla jsem si, jak jsem jako mladá a bezdětná učitelka nastoupila do školy na nedalekém sídlišti. Najednou mne zdravily děti, které jsem si za školy nepamatovala, protože jsem je neučila, ale ony mne znaly. Uvědomovala jsem si, že neučím jenom ve třídách a na školních chodbách. Došlo mi, že mne ty děti pozorují všude, kudy jdu. Od té doby nechodím na červenou, nepředbíhám ve frontách a neodhazuju papírky na zem. I když mám pocit, že se nikdo nedívá. Prostě nikdy nevíte, kdy váš příklad může někoho ovlivnit. Navíc jsem si byla vědoma známé skutečnosti, že slova hýbají, ale příklady táhnou. Jak budu nabádat své svěřence k řádnému chování, když bych se tak sama nechovala? Takové nabádání je naprosto k ničemu. Slova a činy mají být v souladu. Čím jsem starší, tím naléhavěji si uvědomuju sílu vlivu, který všichni na své okolí máme. Je to velká zodpovědnost.
Pán se blížil k naší straně přechodu a na semaforu se ukázal zelený panáček. Zaváhala jsem, jestli bych muže neměla oslovit a říct mu, co mi proletělo hlavou. Nakonec jsem se neodvážila. Možná jsem měla. Asi to příště udělám.
Psáno pro Proboha!