Volby mi dávají zabrat. Objevuju v sobě tolik špíny. Posuzuju, hodnotím a odsuzuju totiž jednotlivé kandidáty, jako bych snad byla někým lepším. Jako bych se sama nikdy nemohla mýlit.
V předvolebním ruchu hledáme nové a nové informace o kandidátech. Zkoumáme jejich studia, kariéry, přátele, rodiny, minulost hlubokou i tu nedávnou. Sledujeme, kde a co řekli a jak se u toho tvářili. Pátráme po tom, komu podali ruku, s kým se vyfotili, a následně jejich gesta i odpovědi hodnotíme. Zajímá nás, co mají na sobě, posuzujeme všechno možné i nemožné.
Žasnu, co všechno se zároveň dozvídám o svých přátelích, rodině i sama o sobě. Pohybuju se hodně mezi lidmi a taky bývám na sociálních sítích. Před konáním voleb bývám často dotazována na své názory, a ještě častěji se ode mne očekává, že si něčí názory vyslechnu. Potkávám navíc dost lidí, kteří mě zkoušejí. Kladou mi záludné otázky, aby zjistili, jak moc prozíravá, duchovní nebo politicky uvědomělá jsem.
Přiznám se, že mi to příliš zábavné nepřipadá. Přistihuju se, že mám tendenci zbaběle uhýbat a neříci svůj jasný názor. Proč? Zdá se mi nepříjemné vystavit se posměchu, případně pohrdavému odsouzení. Občas se zhrozím sama nad sebou. Já přece nejsem zbabělá, jen nemám ráda posměch.
Objevuju u sebe taky pýchu. Povýšeně hodnotím skutky kandidátů v jejich minulém životě. Ach, ten byl v komunistické straně a studoval vojenskou školu… jak jen mohl? Cítím se spravedlivě rozhořčená, ale jen do chvíle, než mi dojde, že má spravedlnost je chatrná a vratká. Copak jsem v té době nežila a nepamatuju si, jaké to bylo? Trapně opovrhuju někým, kdo se choval jako většina lidí v tehdejší době.
Co dělali všichni ti čistí a spravedliví, kteří nyní vykřikují něco o nenapravitelnosti bývalých komunistů? Nejspíš byli součástí šedé mlčící masy občanů. A teď posuzují, jestli se provinilec kaje dostatečně. Kolik omluv je dost? Jistě, že i já jsem se v těch letech mnohokrát zachovala zbaběle. Vlastní pohodlí mi bylo přednější.
Nepodepsala jsem všechny petice, kterými jsem se mohla někoho zastat, papouškovala jsem marxismus, protože to u zkoušek bylo zapotřebí. Své názory jsem si nechávala pro sebe nebo pro bezpečné prostředí. Jak bych teď mohla soudit míru viny někoho, kdo své tehdejší skutky považuje za chybné… Nemám na to žádné právo.
Neochota přijmout omluvu druhého ukazuje na tvrdé srdce. Ano, i s tím mám potíže. Já, to já rozhodnu, kdo je spravedlivý. Až já uznám způsobilost kandidátovu, pak to bude v pořádku. Samozřejmě také posuzuju ostatní podle toho, jaký názor projeví. Mám tendence opovrhovat těmi, kdo uvěří každé průhledné lži a považovat je za prosťáčky.
To já jsem chytrá, já nenaletím, myslívám si povýšeně. Inu, mám vzdělání a pečlivě pěstuju svůj přehled. Čtu ty správné noviny, sleduju ty správné politické komentáře a komentátory. Tím pádem se přece nemohu mýlit. Jako by snad nebylo napsáno, kdo stojíš, hleď, abys nepadl. Ach, ty volby mi dávají zabrat. Objevuju v sobě tolik špíny.
Nechci nikoho poučovat o tom, co si má myslet, nebo jak se má rozhodnout. Chci však připomenout, že posuzovat máme podle ovoce. Je-li ovocem pokoj a řád, nebo strach a špinění, to může uvidět a rozpoznat každý.
Psáno pro Proboha!