Je taková pohádka, v níž se stateční princové snaží ulovit tajemného ptáka štěstí. Hlídkují v noci v zahradě, nesvítí, nemluví, ani nedýchají, aby ho nevyplašili. Kuše nebo luky připravené k výstřelu. A jako na potvoru vždycky usnou. Ten poslední statečný princ se poučil od svých neúspěšných předchůdců a podložil si pod zadek ježčí kůži, aby ho to tak píchalo, aby neusnul. Daří se mu bdít celou noc a za nejčasnějšího rána, těsně za svítání pták přiletí. Je nádherný, zlatě září, a když usedne na větev jabloně, čechrá si své překrásné peří. Princ po něm střelí, ale netrefí ho. Ptáka vyplaší, ten uletí a k zemi se snáší jedno z jeho zlatých per. Princovy patálie tím teprve pořádně začínají.
Když jsem byla malá, nic mi na té pohádce nepřišlo divného. Teď ale si říkám, že se možná často chováme jako ten princ. Divně. Chceme chytit štěstí, ale když je ulovíme, zničíme je. Nestačí nám klidně tiše sedět a čekat, až pták štěstí přiletí a usedne. Není nám dost, že jej můžeme pozorovat, těšit se z jeho blízkosti. Pokoušíme se jej vlastnit. Chceme jej zavřít do klece nebo si zastrčit jeho pero za klobouček. Vlastněním se však štěstí nezískává. Štěstí prožíváme při tichém čekání.