Vánoční cukroví se mnou moje dcery pekly od malinka. Většinou je to bavilo a projevovaly překvapivou trpělivost. Naše mladší ve svých třech letech zpracovala celou dvojitou dávku těsta na vanilkové rohlíčky. Strašně moc mi chtěla pomáhat a já jsem se domnívala, že po pěti šišatých rohlíčcích ji to přestane zajímat a půjde si hrát. Podcenila jsem ji. Těma svýma drobounkýma prstíčkama tvarovala delikátní rohlíčky neúnavně až do konce těsta. Od té doby by se cítila osobně dotčená, kdybych ji k pečení cukroví nepřizvala a dělala je bez ní.
Během všech těch let jsme si společně vyvinuly společné rituály. Například jsme si k práci pouštěly stejnou hudbu, jedno cédéčko Sester Steinových za druhým, k obědu jsme pravidelně mívaly zelňačku a topinky s česnekem. Obvykle jsme za sobotu zvládly upéct všechno, co jsme chtěly. Víc času jsme této disciplíně nebyly ochotné věnovat.
Některá z dcer se zmínila o našem společném tvoření před svou kamarádkou. Vyprávěla jí některé vtipné historky a svěřila se, jak moc se na naši cukrovíčkovou sobotu těší. Kamarádka znala pečení jinak. U nich doma to byla stresující disciplína, na niž se nikdo netěšil. Poprosila, jestli by se k nám mohla se svou malou dcerkou přidat. Chtěla to zažít jinak. Možná i trochu pochybovala, že je vůbec možné péct cukroví s radostí. Přibraly jsme ji do party.
Byla to pečicí sobota jako lusk. Hudba hrála, vanilka voněla a my jsme vzrušeně diskutovaly o tom, jakou formičkou by se letos měly vykrajovat išlské dortíčky. Já jsem zastávala tradiční šestiúhelník, ale naše Adélka kdesi na adventních trzích koupila novou formičku ve tvaru sněhové vločky a trvala na tom, že ji na toto těsto vyzkouší. Na mé námitky, že se to bude špatně slepovat, jen mávla rukou. Ona to zvládne. Ustoupila jsem, protože tohle není věc, na které by nějak zvlášť záleželo. Kamarádka s dcerkou si zabraly perníkové těsto. Vyválely si placku a vykrajovaly všemi formičkami, které jsme měly k dispozici. Holčičku to dlouho nebavilo, tak jsme ji usadily k pohádce. Její chvíle přišla po obědě, kdy mohla upečené perníčky zdobit. Vypadalo to strašně, ale ona měla radost a byla moc spokojená.
Probraly jsme spoustu věcí a moc jsme se nasmály. K večeru bylo hotovo. Pěkných šest druhů jsme porozdělovaly do krabiček pro každou trochu. Kamarádka se zdála trochu dojatá. Děkovala nám a už věřila, že to jde vyrábět cukroví v pohodě. Tohle se stalo loni. Letos jsme společně nepekly, nějak nám to nevycházelo a krom toho všichni jedeme na Vánoce někam do hor. Kdo by s sebou tahal krabice cukroví? Nicméně kamarádka se ozvala, jestli by se zase nemohla přidat. Prý chtěla podobně péct se svou maminkou, ale ta ji odmítla. Bylo mi to líto, ale nedalo se s tím nic dělat. Povzbudila jsem ji, ať se do toho se svou holčičkou pustí sama. Co na tom, že to nebude dokonalé, vždyť o to cukroví nakonec nejde. Odhodlaně prohlásila, že to zkusí. Trochu se bála, že si doma udělají strašný nepořádek, ale shodly jsme se, že za tu legraci a hezký společný zážitek je to ještě malá cena.
Večer jsem náhodou na sociálních sítích zahlédla fotku prezentující dokonalých osmnáct druhů. Profil patřil mamince té kamarádky. Asi mi jí bylo líto.
Psáno pro Proboha!