Na rohu ulice, kudy chodím denně do práce, stávala trafika.Kulatý stánek s prosklenými stěnami, plný novin, časopisů, losů a cigaret,jaké se všude stavěly v devadesátých letech. Minulé jaro definitivně zkrachovala. Přestavěli ji na něco jiného.
S nedůvěrou jsem pozorovala, jak se mění v docela elegantní boudičku, obloženou dřevem. Co to asi bude? Pak otevřeli a ukázalo se, že z trafiky udělali stánek s kávou. Takovou čerpací stanici.
Já si kafe do kelímku na ulici nekupuju, neumím si je při chůzi vychutnat, tak jsem stánek chtěla ignorovat, ale vřelý úsměv toho muže, co ve stánku obsluhuje, se nedal přehlédnout. Poprvé jsem se u něj zastavila jen tak, popřát hezký den. Podruhé už si mě pamatoval. Hleděl na mne se zájmem,přál mi dobrý den a opravdu poslouchal, co říkám. Jeho vřelost a dobrá nálada má daleko povzbudivější účinky než jeho káva (ačkoli i ta je dobrá). Ten chlap je absolutně na svém místě! Je to taková čerpací stanice pohody. Místo, kolem kterého člověk rád prochází.
Každý potřebuje ráno slyšet, že to bude dobrý den a všechno bude fajn. Každý potřebuje někomu svěřit svou starost (třeba, že nevíte, jak zaplatit tu fakturu, nebo zda přijmout dvoření toho mládence z ročníku) a pak sdělit, že to dobře dopadlo. Myslím, že žádné rady nedává (aspoň mně k té faktuře neporadil), ale člověk si na řešení přijde sám, když může o svém problému někomu vyprávět. Je to taková čerpací stanice odvahy.
Je to podobná instituce jako okýnko s prodejem pouličního občerstvení a sudového vína u zastávky tramvaje, kde je paní Jana psychologickou poradnou i zpovědnicí. Nebo jako prodejna luxusní kosmetiky, kam si zákaznice nechodí jen pro parfémy a krémy proti vráskám, ale hlavně pro povzbuzení a vyslechnutí paní Nadi. Zjistila jsem, jak důležitá jsou taková místa. Tvoří z města domov. Inspirují k naslouchání, povzbuzování a důvěře. Dělají svět lepším. Jsou to takové čerpací stanice lásky.