Seděla jsem u okna a čekala, až mi přinesou oběd. Do malého bistra, kde umějí vařit výborně těstoviny, chodívám na obědy často. Nemám to z práce daleko a tohle jídlo mám ráda. Vyhlížela jsem z okna na rušnou ulici a bavila se pozorováním lidí. V poledne je tato ulice vždycky plná aut, tramvají a chodců, kteří někam spěchají. Pořád je na co nebo na koho koukat.
Právě projížděla tramvaj s velikou černobílou reklamou přes půl vozu. Tvář známého hudebního skladatele a elegantní nápis: Bachův varhanní podzim. To já znám! To je projekt naší Aničky. Pocítila jsem hrdost na dceru a jakési dojetí. Líbí se mi, když někdo je takovým důstojným způsobem patrný ve veřejném prostoru, když má vliv. Je to zvláštní pocit. Málokdy si člověk spojí nějaký veřejný projekt s konkrétními lidmi, kteří za ním stojí. Nenapadlo by mne přemýšlet, kdo organizuje hudební festival, jehož propagace se objevuje po celém městě, kdybych nevěděla, že je to někdo blízký. Je to důležité? Nevím.Ovšem jako velmi důležité mi připadá chtít mít vliv na své okolí. Každý může mít vliv.
Za rohem od ulice, kde bydlím, v jednom bytě v prvním patře mají za oknem truhlík s květinami. V tom domě je truhlíkem jediným a ani okolní domy truhlíky za okny zrovna nijak nepřekypují. Je tedy docela vzácný. Ráda bych se na něj koukala, i kdyby byl docela obyčejný. Ale on není. Je vyšlechtěný. Vždycky nabízí pohledům sladěnou barevnou kombinaci květin a navíc ještě nějaké vtipné doplnění. Na podzim trčí mezi chryzantémami větrník, na jaře vyčuhuje z macešek a sedmikrásek zápich s plechovou konvičkou, kolem Vánoc se ve chvojí skrývají roztomilé vánoční ozdoby. Vždycky se na něj dívám, protože je to něco, co ulici zdobí a co mně přináší potěšení. Baví mě sledovat jeho proměny. Nevím, kdo v tom bytě bydlí a kdo o truhlík za oknem pečuje, ale ten člověk má vliv. Dělá něco hezkého pro všechny, co chodíme pravidelně okolo. Když mi došlo, co ten truhlík znamená, nechala jsem se inspirovat a taky jsem vyslala do naší ulice vzkaz: Není mi jedno, jak to tu vypadá. Chci svět krásnější.
Naše sousedka na to jde jinak. I přes to, že máme v domě placený úklid, stane se, že přesně ve výklenku u vchodu uvízne spadané listí nebo nějaké smetí, které tam navane vítr. Vypadá to zanedbaně a nepořádně. Paní sousedka je už stará dáma, ale nepřijde jí zatěžko ten binec uklidit. Na podzim přispěchá se smetáčkem a lopatkou klidně i každý den. Chce, abychom to doma měli pěkné, a její doma začíná už před domem. Vážím si toho, protože v domě nás bydlí spousta, ale jako ona se nechová nikdo jiný. Záleží na každém z nás, i na tom nejmenším. Nikdo nemůže tvrdit, že nemá žádný vliv.
Blonďatá číšnice přede mne postavila talíř s jídlem a popřála mi dobrou chuť. Usmála jsem se na ni a ona mi za chvilinku přinesla sklenici vody. Jen tak. „Vy jste se tak hezky usmála,“ řekla a odspěchala obsluhovat další hosty. Vida. Kdo měl teď na koho vliv?