Známe se už aspoň milion let. Považuji tuhle holku za svou přítelkyni. Stála jsem jí po boku, když prožívala nehorší období svého života. V jejích nejhlubších pádech jsem cítila jako svou povinnost zůstávat přítelkyní. I když se od ní všichni odvraceli, protože je děsily její hříchy, věřila jsem, že Ježíš je přítelem navždy. A já chtěla následovat Ježíše.
Nikdo mi v životě tak nedal zabrat jako ona. Její život nabíral hluboká dna a nadmořské výšiny. Soucit strašně bolel. Znáte to. Nesete bolesti jiného člověka, trápíte se jeho trápením, cítíte jeho touhy, i když víte, že třeba nejsou v pořádku, že Boží vůle s nimi nejspíš neladí, ale vaše srdce je naděno na vlnovou délku cítění druhého člověka. Snažila jsem se vidět život v celé jeho složitosti i jejíma očima a nesoudit. Bylo to fakt těžké.
Pak to vzalo obrat. Její plány se začaly naplňovat. Zdálo se, že život půjde tak, jak si přála a vysnila. Strašně se mi ulevilo, když se podruhé vdala. Snad už bude šťastná, myslela jsem si. Krátkou dobu to tak i vypadalo. Pak se ale znovu vynořily problémy, potíže, bolesti a důvody ke stěžování. Cítila jsem, jak slábnu. Tento její život dál nemohu nést. Ani ho nést nemám, uvědomovala jsem si poučená lety bolestných zkušeností.
Jen Bůh sám unese všechny bolesti lidského života. Přesto však nemám ztratit vůli k přátelství. Je mi do pláče, když si uvědomuju potenciál, který je promarňován nesprávnými rozhodnutími a špatným načasováním. Pořád mě trápí nevděčnost a pýcha, které si neustále něco nárokují, místo aby pokojně přály. Neustále však držím tu myšlenku z počátku. I kdyby tě všichni opustili, já s tebou zůstanu. Tento motiv vždy zněl v mém vztahu k této ženě.
Příští týden pořádám adventní večírek. Pozvala jsem různé skvělé holky, maminky, které nemají možnost se pravidelně účastnit nějakého sborového života. Znáte to – často nemocné děti, manžel přes čas v práci, babičky daleko. Bude to krásná událost. Koho bych tam ze svých milých přítelkyň ještě chtěla vidět? Pozvala jsem už všechny? Napadla mě i ona.
A tak jsem dumala. Mám ji pozvat? Možná o to mé pozvání na večírek nebude ani stát. Třeba se bude tvářit znechuceně a odpoví, že má lidí plné zuby. Může se to stát, nebylo by to poprvé. Já vím, že ona to nemyslí zle, ale vyžaduje to hroší kůži, aby člověk nebral její reakce osobně. A já hroch nejsem a nemám jeho kůži. Unesu další necitlivé odmítnutí?
Nevím. Možná to zase bude bolet. Ale Ježíš je přítelem navždy. Nezáleží na mých reakcích. Nezáleží na mých odmítnutích. Je jedno, jak necitlivě se k sobě navzájem chováme. On je přítelem navždy. On mi také dá sílu, abych takovou přítelkyní byla. Věřím mu. A tak jsem jí napsala: Nechceš přijít?