Celá léta jsem bojovala s provinilým pocitem, že o adventu žiju špatně. Vždycky se totiž v mé blízkosti vyskytl někdo, kdo mi připomněl, jak to správně má být. Nějaká milá kamarádka nebo oblíbená stálá zákaznice mi nadšeně vyprávěla, jak se na to už chystá, jak se těší a jaké to bude krásné. Jak se nedotkne počítače, nezapne televizi, vyhne se obchodům a samozřejmě žádné sociální sítě! Po večerech bude sedět doma v křesle s šálkem čaje, rozsvícenou voňavou svíčkou a meditovat nebo si číst hodnotnou literaturu. Navštíví pár dobročinných akcí, nějaký ten koncert a bude podnikat dlouhé procházky přírodou. Žádné obchody, žádné davy, jen spočinutí, usebrání a klid.
Když mi ta žena své plány popisovala a její oči planuly zaujetím, cítila jsem vždy, jak se zmenšuju, sesychám a hasnu. Provinile jsem obvykle šeptala něco o tom, jak je to krásné a správné. Styděla jsem se, protože já takový advent mít nemohu, jsem knihkupec. Pro mne je adventní doba přesně tím, čemu se tyto mé přítelkyně obloukem vyhýbají. Já prožívám vrchol obchodní sezóny, nejrušnější období, radostné žně. Díky předvánočním tržbám nejsou následující hluché zimní měsíce takovým propadem. Kromě toho musím přiznat, že ten ruch miluju. Všude věším žárovičky a světýlka, pálím svíčky a aranžuju jehličí. Spotřebuju moře vánočních balicích papírů a kilometry stuhy. Vymýšlím akce a večírky, abych se potkala s co nejvíce lidmi. Jsem z toho všeho samozřejmě unavená, vyřízená a taky šťastná. Přesto jsem dlouhá léta koncem listopadu musela zabojovat s tím hloupým pocitem, že sice je logické, že nemám advent tichý a poklidný, ale není to správné. Loni jsem s tím skončila nadobro.
Pamatujete loňský podzim? Jak bylo všechno zavřené? Jak jsme my drobní obchodníčci směli otevřít na dva týdny před Vánoci? Vzpomínám si, s jakým elánem jsem chodila do práce. Moc dobře si vybavuju, že lidi nakupovali jinak. Najednou bylo vzácné přijít do vyzdobeného obchodu, probírat se knihami, pohovořit si o nich, nějakou si vybrat, nechat si ji dárkově zabalit a odcházet s pocitem hezkého zážitku. Vždycky si s lidmi ráda povídám, ale tehdy to bylo jiné. Vřelejší a osobnější. Opravdu jsme si přáli pokoj. Předávali jsme si skutečné požehnání. Na takové té základní lidské úrovni jsme si projevovali lásku.
Nevím, kdo stanovil, jak má vypadat správný advent. Je mi to jedno. Kdo chce brouzdat osaměle lesem a po večerech snít u čaje, bude to mít hezké a správné. Můj advent bude jiný, ale také hezký a správný. Budu na svém místě za pultem knihkupectví připravená projevovat lásku každému, kdo vstoupí. Žárovičky jsem už rozmotala a svíčky koupila.