To je otázka, která mě pronásleduje ve dne v noci. Moc peněz teď zrovna poslat nemůžu. Obsah mých účtů požral covid. Jsem ráda, že žiju. Nemám dům, ani chatu nebo chalupu, bydlíme ve dvoupokojovém bytě a nemáme postel navíc. Nejsme chudí, to určitě ne, ale nejsme ani bohatí na hmotný majetek. Nedostatek peněz jsem nikdy nepovažovala za překážku v prokazování milosrdenství. Teď si ale lámu hlavu, co udělat. Jak pomoci s tím, co mám?
Vždycky pomůže představit si život z úhlu pohledu těch, kdo pomoc potřebují. Co by udělalo radost mně, kdybych byla přechodně hostem v cizí zemi? Myslím si, že by mne potěšilo, kdyby se ke mně někdo chovat přátelsky. Kdyby mi dal najevo, že nejsem nevítaný příživník, který bude odčerpávat sociální dávky. Asi bych byla moc ráda, kdyby mě někdo normálně pozval domů na oběd. Poznala bych domácnost v jiné zemi, nové jídlo, kulturu stolování, možná bych nahlédla i do rodinných vztahů. Zajímalo by mě, jaké pijí kafe. Co by bylo na závěr jako zákusek? Pili bychom vodu z kohoutku nebo nějakou kupovanou? Mohla bych po jídle pomoct s nádobím? Smáli bychom se hodně? Pustili by hostitelé nějakou hudbu? Mohli bychom si třeba navzájem nebo dokonce společně zazpívat? Myslíte, že bychom se mohli společně i pomodlit?
Bylo by skvělé, kdyby nějaká žena se mnou vyrazila na výpravu po obchodech. Ne něco kupovat, ale jen tak. Prostě brouzdat, zkoušet, prohlížet, kochat se. Pro nás ženy jsou to lázně. Nemyslíme chvíli na bolest a starosti. Kdybych si fakt chtěla strašně vymýšlet, byla bych nadšená, kdyby mě nějaká nová kamarádka pozvala třeba na parfém. Že bychom si prošly pár drogérií nebo parfumérií, mohly bychom spolu všechno očichat, prožít spojenectví společné záliby v některém typu vůně a pak by mi třeba úplně malinkou lahvičku koupila. Stačil by vzoreček. Byla by to pro mne navždy vůni naděje!
Na koncert! Kdyby mě tak někdo pozval na koncert. Nejlépe na něco beze slov, já miluju symfonickou hudbu, ale asi by mi to bylo úplně fuk. Prostě ztratit se v krásné hudbě je nesmírně terapeutické a jedna vstupenka navíc nikoho nezruinuje. Kdybych to byla já, kdo bude prchat a spát někde v ubytovně, strašně bych ocenila měkoučké teploučké pyžamo a ponožky. Když se trápím a je mi smutno, bývá mi zima. Kdyby vzal někdo mé malé děti někam na hřiště nebo do kina nebo na výlet.
Chápete? Jsme všichni strašně bohatí, protože tu žijeme v hojnosti míru. Můžeme si jít po ulici s kelímkem kávy a jen tak prohlížet výklady obchodů. Můžeme se procházet po parku a koukat po veverkách. V noci můžeme v klidu spát a neruší nás poplachy před nálety. Můžeme cizí ženu s dětmi pozvat na oběd, na koncert, do cukrárny. Nevyřešíme jejich budoucí existenci a o to ani nejde. Můžeme jim však zpříjemnit přechodné období bolesti a strachu. Můžeme být laskaví a veselí, plní naděje a soucitu. Můžeme se na chvíli podělit o svůj kuchyňský stůl, o pocit bezpečí. Jsme bohatí.
Psáno pro magazín Proboha!