Archiv rubriky: Blog

Vyšla jsem si takhle jednou dopoledne z domu. Bylo to v dosti rozumnou denní dobu, takže jsem se stihla nejen v klidu nasnídat, ale i patřičně upravit, nalíčit, navonět, doladit a naleštit. Cítila jsem se dobře. Tak nějak víc dámsky než obvykle. Bavilo mě být sama sebou. Lehce mrzlo. Žádný závratný mráz to nebyl, ale přece jen to…

Je to štěstí jít si v zimě zaplavat a natrefit hodinu, v níž je v bazénu celkem asi pět lidí. Měla jsem dráhu sama pro sebe! A tak jsem si plula v teplé vodě a prosklenými stěnami jsem pozorovala kavky a havrany poletující nad zasněženým trávníkem. Luxusní potěšení.

Jako dárek k výhodnému nákupu jsem dostala deštník. Průhledný s tmavomodrým lemováním.  Když se mi dárky k výhodným nákupům nelíbí (a to se docela často děje), neberu si je. Ale ten deštník, ten mne zaujal. Průhledný deštník znamená, že budu moci koukat za deště vzhůru, sledovat, jak to padá a nenaprší mi do očí. Nadšeně…

Sotva jsem se vystonala z kašle a antibiotik, skočil na mě nějaký další virus. Tak tak jsem v pátek dolezla domů z práce. Dnes jsem celý den strávila v posteli a zvládla jsem jedině koukat z okna, jak sněží. Byl to krásný den.

Spěchala jsem na oběd. To znamenalo projít dlouhým úzkým průchodem pod lešením. Vedle sebe se tam nepohodlně vejdou dvě osoby, když ani jedna nenese zavazadlo. Nerada tudy chodím, ale je to nejkratší cesta. Proti mně se blížila paní s kočárkem a vedle ní se valila asi tak desetiletá holčička. Zabíraly celou šířku průchodu. Obě hleděly před…

„Hele, už sundali lešení,“ upozornil mě manžel. Obcházeli jsme a obdivovali nově postavenou krásnou budovu. Jedno křídlo velkého objektu,který postavili na místě zbořené staré továrny, připomínalo vznosnou zaoceánskou loď. Mnoho pater s velkými okny a zvlněný odvážný tvar oblé konstrukce, to budilo pocit respektu. Člověk se cítil malý před tak velkým dílem. Zároveň však nebylo možné…

Už jsem skoro zdravá. Poslední dvě noci jsem kašlala jen trochu. Ten líný režim mi zachutnal. Přesto jsem stihla udělat pár věcí, na něž bych jinak určitě nenašla čas (jako vyštrachat v kufru na nejvyšší polici prošívané deky z prachového peří, které jsme kvůli alergiím dcer léta nepoužívali a na které jsem si vzpomněla, protože…

Pamatuju si, jak mě to štvávalo. Prostě nedělní oběd byl zákonem do kamene železem tesaným, nedalo se s ním hnout. Úderem dvanácté bylo třeba stát v pozoru u stolu, jinak by stalo, nevím co hrozného. Nikdy jsem se neodvážila nenastoupit včas, tak nevím, jaká pohroma by se na mne snesla. Nechápala jsem, proč na tom tolik záleží….

Letos jsme umístili vánoční stromeček naprosto strategicky. Po odchodu dětí jsme získali opět obývák, a tak stromeček stojí v obýváku přesně tak, abychom na něj viděli z postele otevřenými dveřmi z ložnice. Nemůžu se toho pohledu nabažit.

Stůňu. Vlastně mi nic není, jen moc kašlu. Poslušně polykám prášky, piju horký čaj, cucám pastilky a polehávám v teple. Když jsem si dovolila zastavit se a připustila stonací režim, zjistila jsem, že se mi vůbec nic nechce. A tak ležím pod hebkou dekou, nic nečtu, nic nesleduju, nic neposlouchám. Jen koukám z okna na…