Letos v létě zatím příliš mnoho deštivých dnů nebylo, ale nějaké přece. Těším se na ně, protože se mi zdají být dokonalým prostředím pro práce, které vykonávám sotva jednou do roka. Jako například uspořádání knihovny. Nikoho asi nepřekvapí, že máme doma hodně knih a že mne těší v nich budovat a udržovat určitý systém. Možná máte podobnou zkušenost jako já, že na knihy není nikdy dost místa. Proto přesunuju, přenáším, jinak řadím, třídím, vyhazuju.
Obávám se, že slovo uspořádávání je příliš vzletné pro to, co doma za letních deštivých dní podnikám. Možná by se spíš hodilo slovo kramaření. V zadních řadách knihovny totiž někdy nejsou knihy. Může tam být ledacos. Například celoživotní sbírka mých diářů někdy od konce osmdesátek do loňska. Různé předměty, které mi bylo líto vyhodit, ale nevěděla jsem, kam je dát. Jako například víčka z proutěných nádobek, které slouží jinde a bez víček. Co kdybych je ale někdy chtěla znovu zkompletovat? Narazila jsem také na poklady, které mne přinutily posadit se a zavzpomínat.
V modré plechové krabičce s kytičkami spočívaly broušené skleněné korálky. Šňůrka byla přetržená, ale zapínání nechybělo. Igelitový sáček byl pečlivě zauzlován, aby se žádný korálek neztratil. Vím přesně, co je to za poklad. Korálky jsem dostala od tatínka k Vánocům, když mi bylo asi tak dvanáct. Doplnil je zrcátkem a byl to, myslím, první výrazně holčičí dárek, který mi tatínek věnoval. Za necelý rok na to umřel. Vždycky jsem si těch korálků moc považovala. Porozuměla jsem tomu dárku jako jakémusi potvrzení mé rozvíjející se ženskosti. Protože na další potvrzení se už nedostalo, o to víc jsem si cenila tohoto. Vysypala jsem obsah sáčku opatrně na kuchyňský stůl a srovnala korálky podle velikosti. Od té největší středové k těm nejmenším na koncích. Přeměřila jsem si délku a zklamalo mne zjištění, že by mi byly příliš těsné. Nemohla bych je už nosit. Co s takovým pokladem? Copak můžu něco takového vyhodit? To mi připadlo vyloučené.
Byla to takové tajemná chvíle. Seděla jsem nad korálky rozloženými na stole, vybavovala jsem si zvláštní chvějivý pocit radosti z toho, že mě tatínek uznává za ženu. Korálky jsem pečlivě navlékla na tenounkou gumičku a opět uložila do plechové krabičky s kytičkami. Koneckonců mám už vnučku. Až tu se mnou bude za pár let kramařit, najdeme spolu korálky a já jí budu vyprávět ten příběh o mém tatínkovi. Pak jí ty korálky dám. Byla to tak hezká představa, že jsem se nedokázala přimět k odhodlání dokončit úklid knihovny. Třeba bude zítra zase pršet, přála jsem si s naléhavostí.
Psáno pro Proboha!