“Tak co, už to začalo?” ptala jsem se Martiny. “Zatím jen stahy. Čekám, že se to rozjede k večeru,” odpověděla mi kamarádka. Byla jsem celá nervózní, protože šlo o první porod. Rodičku jsem vlastně neznala, byla to cizinka. Připutovala odněkud z východu, v tom zmatku se nikdo nestaral, kdo odkud přesně pochází, taky to bylo jedno. Příchozích bylo moc a bylo potřeba se o ně postarat. Místa ve veřejných ubytovnách brzy došla. Začaly se zaplňovat i školní tělocvičny. Na stany bylo zima. Lidé pořád přicházeli, a tak mnozí místní začali otevírat své domovy a ubytovávali tam. Kdo mohl, nabízel možnost ubytování, kdo nemohl, nosil jídlo a teplé oblečení. Hodně lidí dalo k dispozici své letní příbytky, všelijaké stodoly, přístavky a chaty. Moje kamarádka Martina neznámou mladou ženu ubytovala ve spodní místnosti svého domku.
Martina je laskavá a otevřená žena a asi by přijala pod svou střechu každého z příchozích, kdo by se jí nachomýtl, jenže tato mladá žena, skoro ještě děvče, byla zvláštní případ. Byla v devátém měsíci. Měla s sebou jen svůj batoh, víc by neunesla. I tak se sotva vlekla a často musela odpočívat. Velké břicho nesla ostýchavě před sebou a snažila se je skrývat v dlouhých volných šatech. Věci na miminko musela nechat doma, jak by je byla pobrala? Pro Martinu to byla výzva. Sama už věci pro novorozeně doma neměla, její děti už byly větší, ale spousta jejích kamarádek ještě ledacos mohlo mít. Nelenila a dala jim vědět. Netrvalo to dlouho a věci začaly přicházet. Objevila se sousedka ze spodního konce ulice a přinesla tašku oblečků v nejmenších velikostech a k tomu čerstvě upečenou bábovku. Večer zaťukala na okno babička odnaproti a ostýchavě strkala Martině do rukou nákupní tašku. “To je pro tu nastávající maminku,” šeptala a honem utíkala zpátky domů. V tašce byly ručně pletené ponožtičky a čepička pro miminko, pletené ponožky a šátek pro maminku a sáček sušených bylinek. Někdo přinesl zavinovačku, někdo balík plenek pečlivě vypraných, vyžehlených a převázaný provázkem. Jednou ráno stál na ulici za dveřmi krásný proutěný košík na miminko. Byly v něm i peřinky z nejjemnějšího prachového peří. Každý den se někdo zastavil, poptal se po zdraví návštěvnice a něco zanechal.
Kromě věcí pro brzy očekávané děťátko se scházely i dárky pro jeho maminku. Nová pořádná pánev na smažení, teplý vlněný župan, buclatý polštář, kterým si bude moci při kojení miminko podložit, aby ji nebolela záda, ve veselém povlaku s vyšitými kachničkami. Co hrnců polévky a buchet lidé postupně přinesli! Každý chtěl nějak přispět. Ta maminka, přišlá kdoví odkud, se stala tak trochu i jejich. A to děťátko, které se narodí, bude taky jejich, protože se narodí tady u nás.
Stala se také trochu i mojí, protože jsem to s mou kamarádkou Martinou tak intenzivně prožívala. Radily jsme se spolu, jak nejlépe zorganizovat pomoc, aby nic nechybělo, ale aby taky nebylo věcí až moc. Byly jsme obě rozechvělé a trochu neklidné, protože první porod, to není jen tak. Navíc první porod v cizím prostředí bez domácí podpory, to nám připadalo jako obzvlášť hrozná kombinace okolností. Každou chvíli jsme potřebovaly probrat, co je nového, jak to vypadá a co bude třeba zařídit nebo vykonat. Bylo to trochu napínavé, protože děťátko si dávalo na čas.
Jednoho krásného dne dopoledne vzala Martina svou novou kamarádku na dlouhou procházku. Když se vrátily domů, nakrmila ji polévkou a připravila jí horkou lázeň. Navečer začaly stahy. Modlila jsem se, ať všechno probíhá bezpečně a ať se miminko hladce narodí. Cítila jsem se dojatá a trochu rozrušená. Bylo mi to až divné, nebyla to přece první z mých kamarádek, která by rodila, navíc bych si netroufla říci, že je to moje kamarádka. Byla to prostě mladá žena, kterou jsem poznala díky své přítelkyni. Možná za to mohla její nepříznivá osobní situace, že jsem všechno tak rozechvěle prožívala, nevím. Jen mi na ní najednou ohromně záleželo, a tak jsem se modlila, protože to v tu chvíli bylo to jediné, co jsem pro ni mohla udělat. Netrpělivě jsem čekala na zprávu, ale bylo jasné, že takové věci jako první porod se nedějí poprvé tak rychle. Šla jsem spát a neklidně jsem se budila celou noc. Jak jí asi daří? Bojí se? Modlila jsem se proti strachu a žehnala jsem jí pokojem, silou, odvahou a radostí. Ráno jsem nemohla dospat a hned mě taky dostihla zpráva, že všechno dobře dopadlo, po půlnoci se narodila krásná velká růžová holčička. Dítě i matka jsou v pořádku.
Rozbrečela jsem se, protože jsem měla obrovskou radost. Zvládli jsme to. Nové dítě přišlo na svět, Bohu díky. I ono odteď bude tak trochu moje. Naše.
Když začala ta strašná válka na Ukrajině, lidé z ohrožených oblastí prchali k nám. I v našem městě se objevili. Většinou to byly vystrašené ženy s dětmi za ruku a s veškerým majetkem v batohu a kufru. Víc nepobraly. Spousta našich lidí začala organizovat pomoc.
Vánoční příběh
“Tak co, už to začalo?” ptala jsem se Martiny. “Zatím jen stahy. Čekám, že se to rozjede k večeru,” odpověděla mi kamarádka. Byla jsem celá nervózní, protože šlo o první porod. Rodičku jsem vlastně neznala, byla to cizinka. Připutovala odněkud z východu, v tom zmatku se nikdo nestaral, kdo odkud přesně pochází, taky to bylo jedno. Příchozích bylo moc a bylo potřeba se o ně postarat. Místa ve veřejných ubytovnách brzy došla. Začaly se zaplňovat i školní tělocvičny. Na stany bylo zima. Lidé pořád přicházeli, a tak mnozí místní začali otevírat své domovy a ubytovávali tam. Kdo mohl, nabízel možnost ubytování, kdo nemohl, nosil jídlo a teplé oblečení. Hodně lidí dalo k dispozici své letní příbytky, všelijaké stodoly, přístavky a chaty. Moje kamarádka Martina neznámou mladou ženu ubytovala ve spodní místnosti svého domku.
Martina je laskavá a otevřená žena a asi by přijala pod svou střechu každého z příchozích, kdo by se jí nachomýtl, jenže tato mladá žena, skoro ještě děvče, byla zvláštní případ. Byla v devátém měsíci. Měla s sebou jen svůj batoh, víc by neunesla. I tak se sotva vlekla a často musela odpočívat. Velké břicho nesla ostýchavě před sebou a snažila se je skrývat v dlouhých volných šatech. Věci na miminko musela nechat doma, jak by je byla pobrala? Pro Martinu to byla výzva. Sama už věci pro novorozeně doma neměla, její děti už byly větší, ale spousta jejích kamarádek ještě ledacos mohlo mít. Nelenila a dala jim vědět. Netrvalo to dlouho a věci začaly přicházet. Objevila se sousedka ze spodního konce ulice a přinesla tašku oblečků v nejmenších velikostech a k tomu čerstvě upečenou bábovku. Večer zaťukala na okno babička odnaproti a ostýchavě strkala Martině do rukou nákupní tašku. “To je pro tu nastávající maminku,” šeptala a honem utíkala zpátky domů. V tašce byly ručně pletené ponožtičky a čepička pro miminko, pletené ponožky a šátek pro maminku a sáček sušených bylinek. Někdo přinesl zavinovačku, někdo balík plenek pečlivě vypraných, vyžehlených a převázaný provázkem. Jednou ráno stál na ulici za dveřmi krásný proutěný košík na miminko. Byly v něm i peřinky z nejjemnějšího prachového peří. Každý den se někdo zastavil, poptal se po zdraví návštěvnice a něco zanechal.
Kromě věcí pro brzy očekávané děťátko se scházely i dárky pro jeho maminku. Nová pořádná pánev na smažení, teplý vlněný župan, buclatý polštář, kterým si bude moci při kojení miminko podložit, aby ji nebolela záda, ve veselém povlaku s vyšitými kachničkami. Co hrnců polévky a buchet lidé postupně přinesli! Každý chtěl nějak přispět. Ta maminka, přišlá kdoví odkud, se stala tak trochu i jejich. A to děťátko, které se narodí, bude taky jejich, protože se narodí tady u nás.
Stala se také trochu i mojí, protože jsem to s mou kamarádkou Martinou tak intenzivně prožívala. Radily jsme se spolu, jak nejlépe zorganizovat pomoc, aby nic nechybělo, ale aby taky nebylo věcí až moc. Byly jsme obě rozechvělé a trochu neklidné, protože první porod, to není jen tak. Navíc první porod v cizím prostředí bez domácí podpory, to nám připadalo jako obzvlášť hrozná kombinace okolností. Každou chvíli jsme potřebovaly probrat, co je nového, jak to vypadá a co bude třeba zařídit nebo vykonat. Bylo to trochu napínavé, protože děťátko si dávalo na čas.
Jednoho krásného dne dopoledne vzala Martina svou novou kamarádku na dlouhou procházku. Když se vrátily domů, nakrmila ji polévkou a připravila jí horkou lázeň. Navečer začaly stahy. Modlila jsem se, ať všechno probíhá bezpečně a ať se miminko hladce narodí. Cítila jsem se dojatá a trochu rozrušená. Bylo mi to až divné, nebyla to přece první z mých kamarádek, která by rodila, navíc bych si netroufla říci, že je to moje kamarádka. Byla to prostě mladá žena, kterou jsem poznala díky své přítelkyni. Možná za to mohla její nepříznivá osobní situace, že jsem všechno tak rozechvěle prožívala, nevím. Jen mi na ní najednou ohromně záleželo, a tak jsem se modlila, protože to v tu chvíli bylo to jediné, co jsem pro ni mohla udělat. Netrpělivě jsem čekala na zprávu, ale bylo jasné, že takové věci jako první porod se nedějí poprvé tak rychle. Šla jsem spát a neklidně jsem se budila celou noc. Jak jí asi daří? Bojí se? Modlila jsem se proti strachu a žehnala jsem jí pokojem, silou, odvahou a radostí. Ráno jsem nemohla dospat a hned mě taky dostihla zpráva, že všechno dobře dopadlo, po půlnoci se narodila krásná velká růžová holčička. Dítě i matka jsou v pořádku.
Rozbrečela jsem se, protože jsem měla obrovskou radost. Zvládli jsme to. Nové dítě přišlo na svět, Bohu díky. I ono odteď bude tak trochu moje. Naše.
Když začala ta strašná válka na Ukrajině, lidé z ohrožených oblastí prchali k nám. I v našem městě se objevili. Většinou to byly vystrašené ženy s dětmi za ruku a s veškerým majetkem v batohu a kufru. Víc nepobraly. Spousta našich lidí začala organizovat pomoc.
Psáno pro Život v Kristu