„Jak vás to napadlo, učit si děti sami doma? Viděli jste to někde? Četli jste něco motivujícího? Podle čeho jste se rozhodovali?“ tyto otázky se v rozhovorech o domácím vzdělávání objevovaly velmi často. Docela je chápu. Člověka přece jen tak samého nenapadne, že nepošle své dítě do školy a bude si je doma učit sám. To dá rozum. Chce to vzor.
Tak jsem přemýšlela, jak to bylo u nás. Měli jsme nějaký vzor? Kdo nás vlastně inspiroval? Jak jsme na to přišli, že jsme se rozhodli nepustit dítě do školy a učit si je sami doma?
První v řadě to byla rodina Chloubových. Jejich Samuelka se narodila o rok dříve než naše Anička a oni začali s domácím vzdělávání hned, jak to u nás bylo možné. Mluvili o tom tak nadšeně, že jsme si museli položit otázku, nestála-li by taková možnost vzdělávání dcery také za úvahu. Chloubovi před námi pootevřeli dvířka do krajin netušených možností. Učit dítě zcela svobodně základům vědění podle jeho schopností a zájmů? Pomoci mu vstoupit do tajů čtení, psaní, počítání a myšlení? Vysvětlovat mu svět a jeho záhady tak, jak jim rozumíme my? Pochopili jsme, jaké bohatství se tu skrývá. Ne nějaká cizí paní, ale my rodiče bychom mohli sklízet ty cenné okamžiky, v nichž dítě poprvé přečte slabiky a ony mu dají dohromady slovo, kdy za slov složí svou první větu.
Na druhém místě Jan Ámos Komenský.
A jako třetí nás okouzlila jedna americká rodina.