Všichni rodiče by chtěli pro své dítě to nejlepší. Rádi by je ochránili před nástrahami, násilím a šikanou. Přáli by jim ten nejlepší klidný start do života, vybudování dobrého vztahu ke vzdělávání a zábavnou školu. Jistě by chtěli mít co nejšťastnější ruku při výběru toho správného učitele, nejvhodnější školy a příjemných spolužáků. Přitom však s nástupem školní docházky ztrácejí svůj výhradní vliv na vlastní dítě, nemohou totiž ovlivnit, jaké budou názory či životní zásady učitele, který bude jejich dítě vyučovat. Potom podepisují petice proti školní sexuální výchově. Přitom je tu řešení, o němž mnozí rodiče nemají ani tušení. Domácí vzdělávání. Netvrdím, že je ideálním řešením pro každou rodinu. Dovolím si však tvrdit, že i tuto možnost by měli zodpovědní rodiče uvážit.
V první školní den se ve většině periodik objevují články o školní docházce, o různých typech škol a také o na naše poměry stále ještě exotické škole domácí. Kdykoli a kdekoli se totiž hovoří o možnosti vyučovat své vlastní děti v domácím prostředí, vyrojí se spousta otázek. Ať už se ptají vážní zájemci o tento typ výuky, náhodní zvědavci nebo odpůrci, většinou mají stejné dotazy.
Já osobně jsem vystudovala pedagogickou fakultu obor čeština, hudební výchova pro druhý stupeň a střední školy. Když nastal čas, vyučovala jsem obě své děti jejich prvních pět let školní docházky doma. Strávila jsem tedy osm let v pozici domácí učitelky. Během té doby i po skončení domácí školy jsem odpovídala mnohokrát na užaslé, zvědavé, naštvané, nepřející, dojaté i nadšené otázky. Písemně i ústně, jednotlivcům i plným sálům, v televizi, rozhlase i při soukromých rozhovorech. Vím, na co se lidé většinou chtějí zeptat. Zpracovala jsem si okruhy dotazů, které nejčastěji padaly, a pokusila jsem se na ně odpovědět podle zkušeností svých i dalších doma vyučujících rodin, jak nejlépe umím.
Názvy jednotlivých témat:
1. Domácí škola je taky řešení. Důvody pro domácí vzdělávání.
2. Kdo může učit své děti doma? Předpoklady učitele
3. Která škola je vhodná?
4. Jaké učebnice používat
5. Co rozvrh?
6. Pracovní činnosti
7. Dáváte i pětky? Domácí známkování.
8. Přezkoušení
9. Vysvědčení
10. Dlouhé prázdniny. Domácí škola a volno.
11. Kdo supluje doma? Co v případě nemoci.
12. Učitel obětuje kariéru. O hodnotách.
13. Škola bez tabule. Školní tabule v domácí škole.
14. Jak to vypadá se sourozenci? Domácí vzdělávání ve vícečetných rodinách.
15. Suchá teorie a šťavnatá praxe. Pomůcky.
16. Mají se podílet oba rodiče?
17. Jak zvládnout výchovy – tělesnou, hudební a výtvarnou
18. Tempo výuky
19. Může mi někdo pomoci? Kde nalézt odbornou metodickou pomoc.
20. Sociální kontakty.
Předpokládaný rozsah: cca 50 normostran textu a bohatá obrazová dokumentace původních materiálů z domácího vzdělávání
Ukázky: Domácí škola je taky řešení, Pracovní činnosti, Dloooouhé prázdniny
Domácí škola je taky řešení
V první školní den se ve většině periodik objevují články o školní docházce, o různých typech škol a také o na naše poměry stále ještě exotické škole domácí. My se ovšem na stránkách naší mojí rodiny nebudeme zabývat touto formou vzdělávání pouze dnes, ale po celý školní rok. Kdykoli a kdekoli se totiž hovoří o možnosti vyučovat své vlastní děti v domácím prostředí, vyrojí se spousta otázek. Ať už se ptají vážní zájemci o tento typ výuky, náhodní zvědavci nebo odpůrci, většinou mají stejné dotazy.
Já osobně jsem vyučovala obě své děti jejich prvních pět let školní docházky doma. Strávila jsem tedy osm let v pozici domácí učitelky. Během té doby i po skončení domácí školy jsem odpovídala mnohokrát na užaslé, zvědavé, naštvané, nepřející, dojaté i nadšené otázky. Písemně i ústně, jednotlivcům i plným sálům, v televizi, rozhlase i při soukromých rozhovorech. Vím, na co se lidé většinou chtějí zeptat. Zpracovala jsem si předpokládané okruhy dotazů a pravidelně je budu v této rubrice uveřejňovat. Pokud vás vyprovokují k zamyšlení, z něhož vyplynou otázky k podrobnějšímu vysvětlení nebo dotazy na úplně jiné věci, co ještě nikoho před vámi nenapadlo mi položit, napište mi je, prosím. Ráda na ně odpovím, budu-li to umět.
Do prvního okruhu otázek jsem zahrnula ty, které se vztahují k motivaci rodičů. Bývají formulovány různým způsobem. Proč si propánakrále tak komplikujete život? Dali byste dítě do školy a měli byste pokoj. Jaké důvody tedy vedou rodiče k rozhodnutí vyučovat své děti sami?
Dítě potřebuje speciální péči
Mnoho dětí se vyvíjí v různých oblastech výrazně nerovnoměrně. Jejich inteligence se rozvinula rychle a nápadně, sociálně však zůstávají nerozvinuté. Tento důvod se ve větší míře týká chlapečků. Takové dítě je nadprůměrně inteligentní – samo již čte a píše, aniž by je kdokoli nějak zásadně učil. Věčně leží v encyklopediích, má znalosti, jimiž zahanbuje třeba i vysokoškolsky vzdělané rodiče. Posaďte malého mudrlanta do školní lavice vedle spolužáka, který se bude celý první rok učit písmenka! Bude se strašlivě nudit, což může mít za následek buď že bude zlobit, vyrušovat, dostávat poznámky a získá k celé té hrozné škole nechuť a odpor. Nebo zmizí ve svém světě, do něhož hned tak někoho nevpustí. Toto riziko vypadá nenápadně, ale může vyústit v naprostou izolaci a citovou deprivaci dítěte. Jeho intelekt si žádá nové a nové podněty pro svůj rozvoj, úkoly a výzvy přiměřené stádiu jeho vývoje i odbornému zaměření.
Děti s výrazným uměleckým nadáním či mimořádným sportovním talentem také potřebují zvláštní režim. Neznamená to, že by školní vědomosti nepotřebovaly, ale jejich čas dostává zcela jiné proporce, které se s běžným školním režimem příliš neslučují. Některé sporty vyžadují ke tréninku specifické prostředí. Umělecké disciplíny zase čas a konzultace. Obojí může být se školní docházkou neslučitelné.
V neposlední řadě se může jednat o speciální péči, která dítěti pomůže vyrovnat se s nedostatky v jeho životzním vybavení. Ať jsou to různé disfunkce, zdravotní potíže nebo dlouhodobá nemoc. V některých školách se může dítěti dostat speciální pomoci, ale ne ve všech a ne všichni učitelé dokážou být s dítětem trpěliví a povzbudiví. Rodičovská péče v takových případech často znamená doslovnou záchranu.
Zodpovědnost rodičů
Zodpovědnost rodičů plynoucí z jejich vlastních špatných zkušeností ze školních let může znamenat silnou motivaci pro domácí vzdělávání. Pokud byli rodiče v dětství ve školním prostředí šikanováni nebo nějak pronásledováni, setkali se s nespravedlností a násilím ať už od spolužáků nebo dokonce od učitelů, chtěli by své děti od podobného trápení uchránit.
Nezpochybnitelným faktem je, že citlivé dítě v šesti letech je daleko ohrozitelnější a slabší nežli dítě desetileté. To již má charakter z větší části utvořený, zná svou cenu, životní hodnoty i světový názor, a není tak snadné je šikanovat, deptat a manipulovat s ním. Zvláště dítě, které vyrostlo ve stimulujícím, bezpečném a zdravě náročném prostředí domácí výuky.
Rodiče mohou být také v rozpacích z informací o místní základní škole a její úrovni. Ptali se rodičů dětí, které místní školu navštěvují, a tyto informace je zneklidnily. Co teď? Dojíždět? Vozit denně dítě někam do vzdálenější školy, o níž navíc nic podrobnějšího nevíme? Takové řešení je nákladné časově i finančně.
Obavy z negativního působení školního kolektivu a případně před poněkud patologickou osobností učitele vypůsobí snahu rodičů ochránit dítě před újmou takovým prostředím způsobenou. Chtěli by, aby jejich dítě vyrůstalo ve vlídném pokojném prostředí, v úctě k jeho jedinečné osobnosti a s ohledem na originální kombinaci talentu a schopností.
Vlastní představy o formování
Vlastní představy o formování charakteru dítěte a jeho správného vztahu k celoživotnímu procesu vzdělávání mohou být ovlivněny alternativním životním stylem celé rodiny. Ať se jedná o rodinu žijící výlučným způsobem života kvůli přespříliš příznivým majetkovým poměrům a chtějí, aby jejich dítě mělo skutečně jen to nejlepší (a soukromý učitel, který poskytne dítěti individuální výuku, je už od dob feudalismu luxusní výsadou těch nejbohatších), nebo žijí podle ekologických či náboženských zásad, které většinová společnost nechápe a snad je k nim málo vnímavá a tolerantní.
První stupeň základní školy neznamená pro dítě pouze vštěpování vědomostí, ale rovněž budování postojů, tříbení hodnotových kritérií a tvorčbu světového názoru. Osobnost učitele se do dítěte otiskuje verbálními i neverbálními projevy a rodiče většinou nemají možnost osobu učitele ani pořádně poznat, natož nějak korigovat hodnoty a postoje jím prezentované a dětem předávané.
Dobrý příklad někoho známého
Dobrý příklad někoho známého, kdo doma své děti vyučoval, je také častým důvodem ke vzdělávání dětí vlastními silami. Kdo domácí školu neabsolvoval, nemůže si ani dobře představit, jak to ve skutečnosti funguje. Příklad spokojené harmonické rodiny může inspirovat k následování i tak „bláznivého projektu“ jako je domácí vyučování. Uvidíme, že to jde i v našich podmínkách, nejen někde v Americe, kde je to přece jen jiné.
Pustí-li se do domácího vzdělávání známá rodina se stejně starými dětmi, je to už velká výzva! Můžeme si navzájem vypomoci.
Pracovní činnosti
„A to jste se učili opravdu každý den?“ ptají se často maminky a nevěřícně u toho kroutí hlavou. „Co když se vám nechtělo?“ zkoušejí mne nachytat tatínkové. Každý si totiž dovede představit takový ten zamračený deštivý den, kdy se nikomu nechce vylézat z postele, každého tak trochu pobolívá hlava a na žádné vědy nebo umění není nálada. Nebo naopak den jako lusk, kdy člověka z postele tahá sluníčko za oknem, ptáci se rvou u krmítka a doma u učení by zůstával jen zapšklý morous.
Tak v takových situacích může výuku zachránit předmět nazvaný pracovní činnosti. Jeho úkolem je naučit děti něčemu praktickému. Ve škole je to trochu obtížné, protože školy většinou na nějaké praktické činnosti nebývají vybaveny. Nářadí mívá leda tak pan školník a do školní kuchyně se nesmí. Zato doma!
Domov je ideální dílna
Domov je pro výuku praktických činností zcela ideálním místem. Když o tom začnete uvažovat, zjistíte, že například vaření vyžaduje poznatky z biologie, fyziky, chemie, matematiky a nakonec i výtvarné výchovy. Kde jinde, než v domácí kuchyni by mohl člověk zjistit, že špenát se nevyrábí někde v mrazírnách jako směs nějakých bílkovin, vlákniny, železa a zeleného barviva, ale že je to lupení, které roste z hlíny. Troufám si opovážlivě tvrdit, že násobilka sedmi je stejně důležitá jako dovednost uvařit polívku z pytlíku. (Na vlastní oči jsem totiž viděla trapné rozpaky mladého sedmnáctiletého muže, který si s návodem na sáčku nevěděl rady.)
Kdykoli tedy nastaly okolnosti teoretické výuce nepříznivé, vydali jsme se do kuchyně, na zahradu, do sklepa něco kutit nebo prostě ven. Učili jsme se obsluhovat všechny možné domácí spotřebiče pračkou počínaje, přes vysavač, myčku, domácí pekárnu, troubu, všelikými mixéry konče. Učili jsme se vařit polívku, péct sušenky, míchat salátovou zálivku, důkladně čistit boty. Na zahradě jsme probírali rytí, hrabání, sázení, setí, pletí i sklízení.
Vyráběli jsme roztodivné kýče školní. Vánoční kvězdičky z hliníkových kalíšků od vyhořelých čajových svíček, střapce a bambule ze zbytků vlny, osobitá přáníčka jako koláže z nejrůznějších materiálů, lepenkoví andělíčci nebo velikonoční kraslice. Vytvořili jsme ovšem i v rámci mozartovského projektu rokokovou Mozartovu paruku z proužků bílého kartonu. Malovali jsme na sklo i na hedvábí, vyšívali jsme a aranžovali kytky. Měli jsme tím většinou postaráno o dárky pro celou širokou rodinu (ovšam až po pololetním přezkoušení, kde jsme se svými výrobky náležitě chlubili).
Venku se lze také učit
Když v naší domácnosti řádili dělníci a něco opravovali, vyrazili jsme učit se ven. Vlastně jsme chodili na exkurze. Do knihovny a k hasičům, na úřad a na poštu. Všude k nám byli velmi milí, jen co jsme přiznali, že jsme domácí škola na exkurzi. Všichni žasli a ptali se na tytéž věci… no, jako se ptáte vy.
V učivu prvouky je totiž část učiva s názvem Svět okolo nás. Učí se tam o poště, o úřadech, obchodech, lékařích a tak. V učebnici nuda. Ale v terénu? To se nedá zapomenout.
Zkoušli jsme prostorovou představivost a kreslili plány oblíbeného parku. Učili jsme se o rodném městě tím, že jsme procházeli jeho ulice, vypravovali si o tom, jak vypadaly před deseti, padesáti nebo dvěma sty lety, navštěvovali jsme památná místa a historické budovy. Jedno léto jsme vyhlásili projekt zkoumání městských kašen. Kreslili jsme je, umisťovali do plánu města, zkoumali jejich historii a zajímavé příběhy, popisovali je a z těchto materiálů vznikla kniha. Naše školní kniha. Podobnou jsme vyrobili o radniční věži nebo o kašně na hlavní třídě.
Velmi záhy jsem zjistila, že domácí vzdělávání je vlastně životní styl. Všechno, co se doma i jinde děje, poslouží s příhodným komentářem jako učební látka. Kdekoli jsme byli, něco jsme pozorovali, rozebírali, vysvětlovali, počítali nebo jinak zkoumali. Běžná cesta do samoobsluhy se mohla stát výzkumným úkolem, procházka po parku laboratorní prací z prvouky nebo přírodovědy. Učili jsme se vlastně všude a pořád. Ani jsme sama netušila, co všechno vlastně vím. A co jsem nevěděla, to jsme společně nastudovali. I to je kus vzdělání – zjistit, že nikdo neví všechno, ale je důležité vědět, kde potřebné informace hledat.
Dloooouhé prázdniny
„Dodržovali jste v domácí škole prázdniny přesně nebo jste se učili pořád?“ ptala se mne jednou jedna úzkostlivá maminka, která uvažovala, že by taky učila doma. Taková otázka mě málem urazila! Domácí škola je přece lepší než škola obyčejná, nemůže tedy krátit volno, svátky a prázdniny. To by byla školou jednoznačně horší, ne?
Jiná efektivita práce
Vzhledem k tomu, že styl práce doma s jedním, dvěma nebo třemi žáky (početnější rodiny jsou opravdu výjimkou) je velmi odlišný od pracovního pořádku ve třídě, kde se počítá s větším množstvím žáků, je domácí práce nesporně efektivnější. Jen si to představte.
V hodině čtení v běžné třídě o dvaceti žácích se k hlasitému čtení jedno dítě dostane tak jednou, dvakrát za hodinu. Pokud už čte dobře, příjde na řadu ještě méněkrát, protože přece musíme více procvičovat čtení s těmi slabšími žáky. Ze čtyřiceti pěti minut školní vyučovací hodiny je žák aktivní tři až čtyři minuty. Doma to vypadá jinak. Žák přečte kus textu za deset minut. Celou dobu byl aktivní a ještě ušetřil třicet pět minut času.
S takovým přístupem jsme doma věnovali přímé výuce v prvních dvou třech ročnících dvě tři hodiny denně. Učili jsme se čtyři dny v rýdnu, protože v pátek býval celodenní tělocvik. Ani později jsme nepotřebovali pro výuku více než čtyři hodiny denně.
Svátky
Svátky jsme dodržovali svědomitě, protože pro nás vždy byly učební látkou. Vyprávěli jsme si o důvodu jejich slavení, o jejich historii, folklórních zvyklostech, náboženském nebo společenském pozadí a jiných souvislostech.
Prázdniny
Jak už jsem psala v odpovědi na jinou otázku, naše prázdniny začínaly v průměru o dva měsíce dříve než ty školní. Co jsme dělali v tom ušetřeném čase? Inu, víte, učili jsme se, jenže to vypadalo, jakoby nic.
V prosinci jsme se museli chystat na Vánoce. Vzhledem k bohatým mimoškolním aktivitám obou dcer to bylo vždycky období nabité vystoupeními, večírky, besídkami, přehrávkami a podobnými kratochvílemi. Všude tam zpívaly, hrály, tančily a vystavovaly produkty své umělecké činnosti. (Byly aktivní v předmětech čeština, hudební výchova, tělesná výchova a výchova výtvarná.) Protože v období domácího vzdělávání jsme neměli nikdy dost peněz, většinu dárků jsme vlastnoručně vyráběli (což se týkalo pracovních činností a výchovy výtvarné).
Pekli jsme doma cukroví a u toho jsme využívali a procvičovali poznatky z matematiky. Já jsem se totiž nikdy nemohla rozhodnout, z jaké dávky těsta budeme péct třeba vanilkové rohlíčky, a víte, kolik je to přepočítávání? A ještě ty převody jednotek!
U nás doma se vždycky hodně četlo a dcery to odkoukaly. Staly se nadšenými návštěvnicemi knihovny a spoustu volného času trávily s hlavou zabořenou v knize. Přečetly tedy mnoho knih, které poutavou formou vyprávěly učivo, s nímž se později setkaly ve vlastivědě nebo v literatuře.
V květnu a dalších letních měsících jsme se většinou věnovali zkoumání přírody, pozorování ptáků, práci na zahradě, výletům a psali jsme knihy. Vybrali jsme si buď některou historickou pozoruhodnost ve městě jako například městskou radnici nebo historickou kašnu na hlavní třídě a pokusili jsme se najít informace o vzniku, výstavbě, autorech a historii. Pak jsme objekt zájmu kreslili, popisovali a z obrázků a textů jsme pak sestavili knihu. Jedny letní prázdniny jsme se věnovali průzkumu fontán, kašen a vodních prvků ve městě. Zakreslovali jsme je do mapy, popisovali a kreslili. Co všechno jsme se přitom naučili! Ale byla to spíše zábava, opravdová škola hrou.
Divadelní představení
Nezanedbatelnou kapitolou našich domácích prázdniny byly dramatické produkce. Nedivte se, maminka je češtinářka! Nadchnout dcery pro divadlo nebylo vůbec obtížné. Hrát pohádky, to bylo něco! Společně jsme vybraly nějaký námět, holky si ho samy zpracovaly do scénáře, vymyslely a vyrobily si kostýmy i rekvizity. Pak se projevily jejich speciální rysy. Starší pohodlně vklouzla do role režisérky a vášnivě komandovala svou mladší sestru, z níž se vyklubala pozoruhodná komická herečka. Společně připravily scénu, vyrobily vstupenky, plakáty i osobní pozvánky a ty roznesly sousedům v domě. U nás bydlí totiž většinou starší lidé a ti rádi přijali pozvání na divadelní představení ať už u nás doma nebo na společném dvoře.
Sama jsem žasla nad samostatností a tvořivostí vlastních dětí. Jejich obrazotvornost a bujná fantazie mě dojímaly a smála jsem se na celé kolo, jak byly vtipné.
Není divu, že tak začátkem srpna se dcery znuděné třetím měsícem prázdnin začaly opatrně vyptávat, jestli bychom si nemohly jen tak něco zlehka opakovat. Když jsem odporovala, že škola začíná až v září, umluvily mne.