Co rozvrh?
„Měli jste v domácí škole taky rozvrh?“ ptaly se mě často maminky. „A co domácí úkoly? Kdy jste je dělali?“ tázaly se jiné. „Jak dlouho jste se denně učili?“ zněla další z častých otázek. „Jak vůbec vypadal váš denní rozvrh?“ dotazovali se nakonec skoro všichni. No my jsme to měli tak…
Když jsme začínali a já jsem ještě neměla žádné zkušenosti s domácí výukou, přenesla jsem prostě školu domů. Stanovila jsem si rozvrh, pravidelně jsem střídala předměty, snažila jsem se dodržovat délku vyučovací hodiny a délky přestávek… ale nějak to nebylo ono. Moje prvňačka se vždycky nevydržela plně soustředit celých čtyřicet pět minut. Nebylo divu, vždyť mé učitelké oko na ní spočívalo celou tu dobu. Nebylo nikoho jiného, kdo by mohl nahlas číst, u tabule počítat nebo být vyvolán, než ona sama. Zatímco ve škole je učitelova pozornost rozptýlena mezi více dětí, sólově každé z nich pracuje jen pár minut během vyučovací hodiny, aby se všechny vystřídaly, doma je to jiné.
Uvažovala jsem, že pokud v hodině čtení ve škole může jedna žákyně nahlas číst třeba tři minuty a dostane se na ni za hodinu jednou, maximálně dvakrát, doma čte patnáct minut. Výuka je daleko intenzivnější, což znamená, že jsme dřívě hotové, ale také rychleji unavené. A tak jsem to změnila.
Vyučovací čas jsem dělila spíš podle obsahu než podle času. Pokud žákyně dobře četla a zvládla látku pro ten den za patnáct minut, šly jsme na další učivo. Pokud byla svěží a chtělo se jí pracovat, dělaly jsme jen kratičké pauzy, pokud bylo vidět, že je unavená, poslala jsem ji na chvíli na dvůr skákat přes švihadlo nebo aspoň na balkon udělat pár dřepů a dosypat krmítko ptákům. To ale ještě nebylo všechno.
Jednou jsem přemýšlela, jak zajímavě zopakovat všechnu látku z matematiky, a tu mě napadl projekt. Vymyslela jsem, nakreslila a napsala pracovní listy, které týkaly námluv u princezny Delicie. V nich se podařilo skloubit učivo všech předmětů – kreslení, psaní, počítání, čtení i prvouka. Tím jsme s pravidelným střídáním předmětů skončily nadobro. Na projektu jsme pracovaly asi měsíc. Denně jsem se večer bavila vymýšlením dalších úkolů, vystřihovala, lepila, dokreslovala a psala zadání. Učivo v praxi! To bylo ono.
Celý náš den tedy vypadal asi takto: ráno jsme začínaly mezi osmou a půl devátou, pracovat jsme vydržely nejdéle do oběda včetně vydatné přestávky na svačinu, cvičení na klavír a flétničku a nějaké té tělocvičné aktivitě. A to ani nemluvím o předmětu s názvem Pracovní činnosti. Ale o tom příště.
Domácí úkoly jsme v domácí škole neměly. Nebylo jich zapotřebí. Odpoledne jsme věnovaly kroužkům, oddílům, baletům, výtvarkám, dramaťákům, hudebkám a dalším aktivitám s dalšími dětmi. O sociálním růstu, vlivu kolektivu a takových věcech se rozepíšu někdy příště.