„A co když náš Pepíček bude chtít do školy? Co když se nebude chtít učit doma?“ ptávají se úzkostlivé maminky, které se chystají pro své dítě udělat to nejlepší i za cenu osobních obětí. Přesto však nemá jistotu, že její skvělý nápad Pepíček právě ocení.
Domácí vzdělávání má samozřejmě smysl tehdy, pokud souhlasí všichni členové rodiny. U rodičů je to pochopitelné, jeden musí živit rodinu, tedy vydělávat, aby se ten druhý mohl v klidu zabývat vzděláváním. Domácí škola je práce na plný úvazek a nedá se počítat s tím, že by vyučující rodič mohl nějak zásadně přispívat do rodinného rozpočtu. Dobrovolné uskrovňování se dá snášet mnohem lépe, když všichni členové rodiny chápou jeho nutnost. Je možné i pravděpodobné, že kvůli svému rozhodnutí zachovat se v otázce vzdělávání dítěte nestandardně bude rodina čelit nějaké formě protivenství. Může se jednat o bědování babiček, výhrůžky a sýčkování strýčků, otevřený nesouhlas přátel. Pokud by byli rodiče v neshodě, mohla by rodina dlouhodobě fungovat jen stěží.
Také pro případné krize z přechodné ztráty sil, z únavy nebo jiných nezdarů je důležitá jednota matky i otce. Protože nejčastěji roli vyučujícího zastávají matky, je vítané, postaví-li se otec do pozice ředitele, který je vyšší autoritou zaštiťující učitelku ve sporech či vzpourách. Ano, i s takovými situacemi je třeba předem počítat. Pro maminku učitelku je příjemné, cítí-li se díky opoře svého muže jistá.
Pokud oba rodiče v otázce domácího vzdělávání nenaleznou shodu, nedoporučovala bych je. Soudržnost rodiny a domácí mír je důležitější hodnotou než forma vzdělávání dítěte.
Co však, nechce-li samo dítě?
I když se oba rodiče shodnou, že domácí vzdělávání je pro ně a jejich dítě to pravé, ještě stále to neznamená, že je vyhráno. Malé dítě samozřejmě nedokáže odhadnout všechny klady či rizika, které s sebou takové rozhodnutí přináší, přesto však může mít svůj pevný názor. Může to být vyhraněná nechuť vyčnívat, touha být s přáteli z předškolního zařízení, nedůvěra k pedagogickému umu rodičů, neochota podrobit se kázni doma a mnohé další – a takový nesouhlas ukazuje na více či méně skryté rodinné potíže, které by neměly být opomenuty, ať už rozhodnutí o škole dopadne, jak chce. Ať už je nesouhlas dítěte motivovaný čímkoli, je nutné na něj brát ohled. Společná práce by byla od začátku problematická, netěšila by posléze ani jednu stranu a domácí vzdělávání by ztratilo jednu ze svých hlavních výhod, a sice to, že učení je zábavné, přitažlivé a zajímavé.
V normálně fungující rodině je dítě s rodiči rádo a v době nástupu do první třídy znamenají rodiče nejvyšší autoritu a nejkompetentnější lidi na světě. Tatínek s maminkou přece všechno vědí, všemu rozumí a všechno dovedou vysvětlit. Lze očekávat, že bude chtít zůstat doma. Přesto dítěti dobře vysvětlete, jaký je rozdíl mezi školou a domácím vzděláváním, co získá a co ztratí tím či oním rozhodnutím a vyložte své důvody, pro to které řešení. V šesti letech se děti ještě rády učí a bude pro ně přitažlivé, že mohou samy ovlivnit obsah své školní látky o oblasti svého zájmu.
My jsme vždycky před začátkem školního roku uzavírali s dcerami rukoudáním závaznou smlouvu, že já je budu vyučovat, jak nejlépe dovedu a ony budou těmi nejlepšími žákyněmi, jakými dokáží být. Naše smlouva platila vždy na jeden školní rok. Pokud by kterákoli ze smluvních stran dospěla k závěru, že dál v domácím vzdělávání pokračovat nechce, byla by povinna dokončit školní rok, ale pak by byla volná k novému rozhodnutí.
Nedobrovolná účast na výuce je destruktivní. Má nepříznivý vliv nejen na průběh vyučování, ale i na jeho výsledky. V konečném důsledku ničí i přirozenou touhu malého člověka po vzdělávání, čímž se anuluje jeden z nejdůležitějších přínosů školy doma – budování hezkého vztahu ke vzdělávání obecně.
Ve většině školních tříd totiž panuje nezdravá atmosféra opovržení vůči „šprtům“. Je ostudou, má-li žák vždy vzorně úkoly a pomůcky, je-li na hodiny připraven. Často bývá vystaven posměchu a někdy i pronásledování ten, kdo upozorní na podvod nebo nelže o plánovaném zkoušení či slibované písemce. Být ve škole dobrý je vlastně špatné. Co takový postoj zasévá do dítěte pro jeho budoucí život? Jaké návyky se v něm budují? Zejména na prvním stupni základní školy je takový vliv velmi nezdravý.
A co další, vzdálenější příbuzní?
Máme dát na bědování babiček? V některých rodinách to byli právě prarodiče, kdo myšlenku domácího vzdělávání nadšeně podporovali. V jiných ovšem tomu bylo právě naopak. Některé babičky se cítily morálně obviněny, že samy svým dětem takovou možnost neposkytly, že je velmi záhy umístily do různých předškolních a následně i školních zařízení, a tak v podstatě rezignovaly na jejich výchovu. Reagují pak podrážděně, nesouhlasně a argumentují nefér. Pokud se podaří prarodiče pro domácí školu nadchnout, získali jste cennou oporu, pomocné učitele, když nastane nutnost suplování, nebo specialisty pro výuku předmětů, v nichž babičky či dědečkové vynikají. Dobře podchycená domácí škola může rodinu báječně stmelit.
Nesouhlasí-li prarodiče s rozhodnutím vyučovat své děti sami, nenechte se zviklat. Vy nesete za své děti zodpovědnost, rozhodovat o jejich vzdělávání je plně ve vaší kompetenci. Z vlastní zkušenosti vím, že dobré výsledky vyučovacího procesu je přinejmenším umlčí a hlasitými protesty nepodrývají vaši rodičovsko učitelskou autoritu.