Zlatý prach je něco zvláštního, slavnostního, lesklého, výjimečného, co dá našemu životu na chvíli pocit luxusu. Může to být spousta věcí, pro každého ta jeho. Ten termín jsem slyšela poprvé od své kamarádky, která přišla na můj večírek a aby mi to vysvětlila, zkusila mi vyprávět příběh.
Jako učitelka základní školy, kde vystavují na vysvědčení slovní hodnocení, pociťovala ke konci školního roku jistou únavu a značnou osobní zvetšelost. Krotit žáčky, když je venku nádherně a vůbec nikomu se už nechce tvářit, že se učíme a k tomu ještě formulovat a vypisovat na každého Pepíčka a Marušku odstavec textu za každý předmět, to už je někdy prostě moc. Radost a nadšení se vytrácely, působit povzbudivě pro ni bylo den ode dne těžší. „Chtělo by to trochu zlatého prachu,“ myslela si, ale kde ho vzít?“ Jak tak po vyučování brouzdala po internetu, narazila na soutěž o vstupenky na velmi atraktivní slavnostní koncert v blízkém zahraničí. „Něco z říše snů,“ líčila mi kamarádka. Když mi prozradila, kdo hrál a kde se to konalo, i já jsem uznale pokývala hlavou. Ano, skutečně noblesní záležitost. „Nikdy v životě jsem nic nevyhrála, ale řekla jsem si, že to aspoň zkusím. A víš co? Za týden mi volala nějaká paní, že jsem vyhrála dva lístky na ten koncert s dopravou tam i zpět!“ Radostně jsem vykřikovala a kamarádka uzavřela své vyprávění názorem: „Pán Bůh viděl, že už melu z posledního, a tak můj život poprášil trochou zlatého prachu, abych nezapomněla, že o mně ví.“
Ten obraz se mi líbil. Zlatý prach snášející se na šedivý úhor lidského života, který způsobí, že i nudné a únavné okolnosti se mohou aspoň na chvíli rozzářit a člověk nabere sílu, aby mohl jít dál. Přemýšlela jsem, že možná takovou malou sprškou zlatého prachu může být klidně i takový večírek. Moc ráda pořádám večírky. Je to takové drobné zastavení v běhu všedních dní. Pro mne znamená večírek vítanou příležitost vzít si na sebe něco pěkného, podpatky a pak postávat se sklenkou v ruce, zobat dobroty, poslouchat hudbu a vést rozhovory. Často se seznamuju s novými lidmi, nebo lépe poznávám ty, s nimiž jsem se už seznámila minule. Načerpám spoustu inspirace, zábavy a povzbuzení a prožiju, že i já jsem inspirativní, povzbudivá a zábavná. Připadám si tak nějak užitečně, když se mi nějaký večírek vydaří. Dříve mne zaráželo, jak málo večírků lidé v mém okolí pořádají. No, když nepořádají, je to na mně. Těší mě to. A teď, když jsem slyšela to podobenství o zlatém prachu, bavím se představou, jak pohazuju jednou za čas kolem sebe hrstí takového pozlátka a kdo se přidá, může si to také užít.
Večírek je můj způsob, jak říct lidem okolo sebe, že je mám ráda. Někdy je těžké vyjádřit určité skutečnosti obyčejnými slovy. Mám dojem, že nestačí říct kamarádce, že je dobrá, jak stíhá rodinu, práci a spoustu dalších věcí a ještě u toho vypadá skvěle. Chce to víc, chce to skutek. Večírek! Bývám v rozpacích, jak se s někým pro mne přitažlivým dát do hlubšího rozhovoru. V běžném pracovním dnu to není vždycky snadné, každý někam spěchá, soustředí se na své věci, ale na večírku? Mám přátele, s nimiž se vídám strašně zřídka a je mi to líto. Chybí mi. Ráda bych se s nimi setkala, avšak zároveň chápu, že toho všichni máme moc, a proto volím rozpustilou záminku – večírek. Mohou-li být mé večírky pro mé přátele trochou toho zlatého prachu, pak jejich účast je tím mým. Být aspoň na chvíli obklopena přáteli, to je přece štěstí. Ne?