Poměrně často se v různých rozhovorech objevuje dotaz: Co byste si s sebou vzal na pustý ostrov? Ať už se tato otázka ve skutečnosti týká nejoblíbenější knihy nebo nepostradatelných předmětů, vždycky má za cíl ukázat něco hlubšího o dotázaném člověku. Jaké jsou jeho hodnoty, je-li materialista či mu záleží na vztazích, nebo dokonce má-li domácího mazlíčka.
Nepamatuju si, jestli jsem někdy musela na tento druh otázky veřejně odpovídat, ale včera mě napadlo, že kdyby náhodou ano, kdyby se mě skutečně někdo ptal, co bych si s sebou vzala na pustý ostrov, zřejmě bych přiznala kromě jiných pro mě těžko postradatelných předmětů i tenhle: teploučkou heboučkou deku.
Před několika lety jsem z čiré bezradnosti koupila svému manželovi k Vánocům deku z mikrovlákna. Okouzlila mě její hebkost a zřejmá hřejivost. Zdála se mi tou nejvhodnější lehkou přikrývkou pro příležitostné šlofíčky, případnou podložkou pro cvičení nebo tak něco. Byla to trefa. Oblíbil si ji. Ovšem já sama jsem se do ní zamilovala tak, že jsem za krátkou dobu koupila druhou, úplně stejnou i pro sebe. Manžel totiž protestoval, že mu ji pořád beru. Hebké měkoučké přikrývky si samozřejmě brzy všimly i děti, a tak bylo jasné, co obě dostanou k příštím Vánocům. Deky z mikrovlákna. Aby se to nepletlo, my s manželem máme béžové a děti tmavomodré.
Proč je pro mě ta deka tak důležitá? Kdyby mi náhodou na pustém ostrově byla zima, halila bych se do ní. Pokud by se jednalo o ostrov s tropickým podnebím, mohla bych se na dece opalovat! Taky bych se jí přikrývala, když bych se ukládala ke spánku. Nepřikrytá totiž hůř usínám a častěji se budím. Kdyby mi bylo smutno, a to se na pustém ostrově očekávat musí, že člověka přepadne trudnomyslnost, zamotala bych se do deky a snila. Je to zvláštní, ale prožívám-li smutek, zdá se mi, že je mi chladno. Kromě tepla by mi tedy má hebká deka poskytovala i pohlazení.
Ach, pustý ostrov je pěkná pitomost, ale má teploučká heboučká deka je vynikající vynález civilizace. Co byste si na pustý ostrov vzali vy?