V jednom domě na rohu naší ulice mají pěkně hluboké výklenky u sklepních okének. V létě v jednom z nich občas sedával starý pán, pokuřoval a poslouchal tranzistorové rádio. Vypadalo to, jako by veškerý svůj pozemský majetek nosil všude s sebou v několika igelitkách. Kolemjdoucí rozšafně zdravil a usmíval se bezzubými dásněmi. Takový milý dědoušek. Dámy z ulice si ho oblíbily. Vím bezpečně o jedné konkrétní ženě, které bylo toho staříka pravděpodobně bez domova líto. Mluvily jsme spolu o něm. Myslím, že nebyla jediná. Poznalo se to podle toho, že se ve výklenku sklepního okénka začaly objevovat různé věci. Jak je nazvat? Pozornosti? Milodary? Přebytky?
No například čtvrtka chleba v sáčku, sklenice domácí marmelády trochu staršího data, nenačatý balíček plátkového sýra, nekompletní sada plastových skleniček, vysloužilá pánvička, lampička, cedník, nebo tak. Občas hromádka dvou tří knížek. Jak se na podzim ochladilo, ležel ve výklenku komínek vzorně složených svetrů a několikery do klubíčka svinuté ponožky. Věci tam nikdy neležely dlouho. Buďto je někdo uklízel do popelnice, anebo si pro ně ten starý pán chodil. Radši budu věřit té druhé variantě.
Dojímalo mě to. Tak hmotné důkazy šlechetného ducha člověk nevídá každý den. Pečovat o konkrétního člověka je jiné, než dávat svetry a ponožky do kontejnerů na textil, ačkoli odtud by také šly na dobročinné účely. Člověk si líp představí, co se takovému starému pánovi může zrovna dneska hodit. Marmeláda na rohlík k snídani nebo teplý svetr a ponožky, když se ochladí. Detektivka na čtení nebo pánvička, která poslouží i na otevřeném ohni. Dámy z ulice, o kterých jsem si do této doby myslela, že je zajímají jen klepy, slevy v samoobsluze a venčení jejich tlustých psíčků, v mých očích povyrostly. Jejich soucitná péče o neznámého dědu je povyšovala do zcela nové kategorie. Pro jistotu jsem začala uctivě zdravit i ty, které jsem doposud míjela bez pozdravu. Soucitné pečující dámy je třeba pozdravit. Zaslouží si to.
Včera jsem šla zase kolem a všimla jsem si, že na okénku něco leží. Byla to nějaká velká modrá kniha. Copak to asi je? Zastavila jsem se, abych si mohla přečíst titul. Byl to Občanský zákoník. Nevím, co tím chtěl kdo říct, ale já jsem se smála ještě za druhou křižovatkou.