„Tohle bych si tak moc přála,“ pronesla zasněně paní středního věku, když položila na pult hromádku knih, které si vybrala v mém knihkupectví. Podívala jsem se na její výběr, ale žádný z titulů mi nenapověděl, co tím asi má na mysli. Mám ráda rozhovory nad knihami, a tak jsem se zeptala.
Svěřila se mi, že by chtěla na důchod provozovat malé knihkupectví. Možná i antikvariát. Prostě trávit stáří s knihami a lidmi, kteří je milují. Přesně jsem rozuměla, proč to říká. V mém obchodě totiž zrovna panovala atmosféra naprosto výstavní. V přízemí u regálů s literaturou pro děti zrovna v křesílku seděla maminka s malou holčičkou na klíně a předčítala jí pohádku. Když dočetla, malá vyndala palec z pusinky a poručila: „Ještě!“ A maminka začala číst znovu od začátku. Na patře v oddělení beletrie a poradenství se chichotaly dvě studentky a tlumeně si sdělovaly své postřehy z knížek o vztazích. Vzadu v galerii si postarší pán prohlížel vystavené obrazy. Já jsem si za pokladnou četla, protože čerstvá novinka byla příliš lákavá, než abych se do ní mohla ponořit až po konci pracovní doby.
Naprosto to chápu. Jenže nevím, jestli to takhle jde. V nějakém románu snad, dokonce jsem nedávno jeden s podobným námětem četla, ale ve skutečném životě mi to moc pravděpodobné nepřipadá. Nemohla jsem si pomoct a znovu jsem se zeptala, proč to nedělá už teď? Proč své vysněné zaměstnání odkládá až na dobu, kdy na ně možná už nebude mít sílu? Odpověděla mi celkem podle mého očekávání. Šlo o peníze. Vydělávala ve svém současném zaměstnání tolik, že si nemusela dělat starosti o to, jak zaplatí všechny ty nutné znaky svého postavení jako kabelky, botičky, kostýmky, hodinky a dovolené, kosmetičku, manikérku, kadeřnici, maséra a osobního trenéra ve fitness studiu, a taky sazbu svého psychoterapeuta. Aha. Zeptala jsem se ještě jednou. Co kdyby byla šťastná ve svém zaměstnání a všechny tyhle nákladné věci nepotřebovala? Pohlédla na mne trochu nešťastně.
„Víte, myslela jsem, že teď musím pracovat, vydělávat, abych pak, až budu stará, mohla užívat.“ Vlastně jsem od ní ani snad nic jiného nečekala. Když jsem kdysi před mnoha lety přebírala svůj malý obchod s knihami, taky mi mnozí dobře radili, abych napřed vydělala opravdové peníze a až pak se šla zahrabat do nevýznamného knihkupectví. Jenže mně se zdálo, že nic jiného pro mne nemá cenu. A můj muž mne podpořil. Dnes jsem šťastná, že tu mohu být. Užívám si všech těch potěšení dřív, než bude čas odejít do důchodu. Delší dobu se mohu cítit šťastně a naplněně. Každý den jsem mezi knihami a lidmi, kteří je milují. Je to štěstí? Ano. Nemusím čekat, že šťastná budu až… Napadlo mne zeptat se ještě naposledy: „Víte, že stárnete už teď?“
Psáno pro Proboha!