To si tak čtete knížku, abyste věděli, komu byste ji mohli ve svém knihkupectví doporučit, a říkáte si: „To je hrůza, jak se někdo může takhle ke svým dětem chovat!“ Je to totiž knížka o temných matkách s toxickým chováním. A čtete dál a při každém dalším příběhu máte neodbytný pocit, že to už odněkud znáte. Není divu, přečetli jste toho už přece tolik. Pokračujete ve čtení a některé popisované situace ve vaší představivosti ožívají překvapivě barevně. „Počkat!“ zvoláte, „tohle přece znám.“ V některých replikách z dialogů na stránkách knihy jasně rozpoznáváte hlas své maminky. „Ach ne, moje maminka přece nebyla žádná temná matka!“ chce se vám zvolat nahlas a možná to i uděláte. Pak se bolestně rozpláčete, protože víte, že tomu přesně tak bylo. Teda já jsem se rozplakala, protože jsem si to uvědomila.
Nikdy jsem si za nic na světě nechtěla přiznat, že jsem byla týrané dítě! Moje paměť selektivně vybírala hezké vzpomínky z dětství a dospívání. Přece ta bytost byla maminka, žádná temná a toxická žena. Jenže podoba maminky s těmi ženami popisovanými v knize o temných matkách byla tak strašně živá, že se to už nedalo nijak popřít. Bylo to třeba, musela jsem si nahlas přiznat, že mé dětství a dospívání probíhalo nezdravě. Zažila jsem týrání, manipulaci, citové vydírání a to v rozsahu a intenzitě, která si nic nezadala s trápením popisovaným psychology v knize. Bylo mi to líto a styděla jsem se. Nebyla bych chtěla svou maminku označit za viníka svých různých nedobrých reakcí. Věděla jsem, že ani jí se nedostalo zdravého citového zázemí. Jenže stejně jako ona byla odpovědná za svou odpověď ve vztahu ke mně, i já jsem povinna analyzovat zdroje svých zranění a následných špatných reakcí. Jako dítě a i jako dospívající holka jsem neměla jinou možnost než při své povaze reagovat únikem do lži nebo do popření. Kdykoli jsem doma použila prokazatelnou a i dosti průhlednou lež, prošlo mi to. Byla-li jsem pravdivá, nastalo peklo nadávek, ran i zákazů. Rychle jsem se naučila, kudy uniknout.
Teprve dnes po tomto objevu vidím, jaký je kořen mých selhání, k nimž dochází vlastně skoro spontánně. Jsem tak navyklá. Tehdy to jinak nešlo. Dnes ale znám i další možnosti, které jsou k dispozici. Není jiné cesty k nápravě a dalšímu růstu, než projít znovu tou bolestí. Tentokrát ale s vědomím, že Bůh tehdy plakal nade mnou i nad mou mámou. Bylo mu nás líto nás obou, protože jsme se navzájem zraňovaly a nevěděly jsme, jak to vyřešit jinak. Znovu jsem mamince odpouštěla, znovu jsem vyslovovala slova svobody její duši. Nechci ji poutat svými nároky a bolestí, ať je kdekoli. Nechci se ani zabývat minulostí, pokud jsem dokázala vyčistit, co bylo třeba. Chci se učit nové svobodě, novým reakcím, novému jednání podle vyšších standardů nepoznamenaných zraněním v minulosti.
Věřím, že některá prokletí mohou mnou končit.
Psáno pro Proboha!