„Máš chvíli čas?“ zeptala se Monika, když vstoupila do mého knihkupectví. V ruce nesla balíček, který nemohl být nic jiného než dobroty z cukrárny. „Jasně, jdu postavit na kávu,“ usmála jsem se. Každý zákusek je s hořkou kávou ještě lepší. V obchodě zrovna nikdo nebyl a káva s Monikou je vždycky příjemné rozptýlení.
Sotva jsme se usadily v křesílkách, Monika spustila. Lamentovala, jak to stejně nemá cenu, hořekovala, že ona nikdy nic pořádně nezvládne, zlobila se, že je tak nemožná. Nevěděla jsem, o čem přesně mluví, ale protože jsem měla plnou pusu šlehačky z přineseného dortíku, čekala jsem, že mi to třeba za chvíli dojde. „Už jsou to dva měsíce,“ líčila mi dramaticky Monika, „a já to pořád nezvládám. Asi to nemá cenu. Nedokážu to.“ Celá sklíčená míchala kávu. „O copak se vlastně celé ty dva měsíce pokoušíš?“ zeptala jsem se, když jsem se konečně dostala k řeči. „No přece to běhání!“ skoro zoufale vykřikla. Vyprávěla mi pak, jak se koncem prosince rozhodla, že bude chodit třikrát týdně běhat. První dva týdny to šlo. Síla rozhodnutí byla veliká. Půlku ledna poznamenala drobná viróza, a tak běhat nešla vůbec. Pak už se jí to nikdy třikrát týdně nepodařilo. „V konci ledna jsem byla venku běhat jednou, v únoru jsem to víc než jednou týdně ještě nedokázala,“ stěžovala si sama na sebe. „Myslela jsem si, že třikrát týdně není tak moc, že jsem si dala realistický cíl…“ těžce vzdychla a napila se kávy.
„Ty, Moni,“ napadlo mě, co říct, „jak často jsi chodila běhat loni?“ „Loni?“ nechápavě opáčila. „Nevím. Jednou za měsíc? Asi tak.“ „To je ale velký rozdíl, nemyslíš?“ Chvilku na mě koukala s údivem, ale pak jí v očích zajiskřilo. „Jo tak, je to vlastně úspěch, že jo?“ Přikývla jsem a nemohla zabránit širokému úsměvu, aby se mi nerozlil po tváři. „Já věděla, že mi to nějak vysvětlíš,“ olizovala si prsty od šlehačky a nade dveřmi se rozklinkal zvonek. Přišel zákazník.