Proč vnímám jako pocit osobní prohry, když se mi nevyklopí čerstvě upečená bábovka z formy náležitě? Když jí tu i onde kousek chybí? Když ten žebrovitý tvar není dokonalý? K nejhorším kuchyňským zápasům patří, když přemlouvám formu, aby vyplivla bábovku celou, a ona nechce. Sveřepě si drží upečené těsto uvnitř a skoro se mi zdá, že cení zuby a vrčí: „Nedám! Moje.“
Já beru formu do obou rukou, rázně, posléze i vztekle jí potřásám a nařizuju: „Tak polez ven!“ Mám dojem, že se mi těsto ve formě pošklebuje. Beru tedy ostrý nožík a opatrně obkružuju okraje bábovky. Třeba se to přichytilo při horním kraji, kde jsem formu nevymazala už tak důkladně. A znovu potřásám a znovu nic. Osahávám dno formy, zda je už skutečně vychladlé, protože maminka vždycky říkala, že musím s vyklepáváním upečené bábovky počkat, až úplně zchladne. No je to ještě trochu vlažné, musím tedy počkat. Ale když já bych už chtěla vidět svůj výrobek na míse, pěkně poprášený cukrem!
Nedočkavě obcházím chladnoucí nádobu a zpytuju svědomí. Skutečně jsem vymazala formu důkladně? Štětec byl dobře mastný, vyhrála jsem si s tím, jak se patří. Mouka se chytla ve všech záhybech, to bylo vidět. A na dno jsem pro jistotu nasypala hrst nahrubo sekaných ořechů. Ty snadné vyklopení přece zaručují! Tak jak to, že se té bábovce nechce ven?
Maminka mi ještě také radívala, abych ochladila dno formy vlhkou utěrkou. To mi ale nikdy nepomohlo. Obcházela jsem formu ležící na prkénku na kuchyňské lince, vyčkávala, až zcela a úplně vychladne a kroutila hlavou sama nad sebou. Proč mi na tom tak záleží? Nikomu z rodiny ani za mák nevadí, když dostane porci tvarově neúplnou nebo dokonce v několika částech. Nikdo mi tvar bábovky neznámkuje, ani netrousí uštěpačné poznámky o mých kuchařských kvalitách. Nemusím se bát, že by se mi někdo vysmál. Proč tedy potřebuju, aby se povedla? Je to snad nějaká deformace z dětských let, kdy jsem usilovala o co nejkrásnější bábovku na pískovišti? To těžko, raději jsem stavěla hrady, věže, příkopy a tunely.
Konečně jsem usoudila, že je forma už úplně studená a bábovka tedy nemá žádnou výmluvu. Musí hezky ven. Znovu jsem uchopila oběma rukama formu a prudkým třepnutím jsem vyklopila upečený korpus na připravenou mísu. Skvěle! Ve formě ulpělo jen pár drobečků. Připadala jsem si velmi úspěšně a schopně. Na míse jsem bábovku pocukrovala a spokojeně obhlížela ze všech stran. Vtom mě to napadlo: už vím, proč tak stojím o dokonalý tvar bábovky na míse! Protože je to potěšení.