Některé dny ani nestihnu vybrat noviny za schránky. Jiné, trochu klidnější dny, je stačím zběžně prolistovat. A vstanu-li včas a nevrhnu se na nějakou domácí práci hned zrána, ráda si denní tisk po snídani přečtu. Ale jen málokdy jsem se tak těšila na ranní čtení novin, jako v posledních dnech.
Nemohla jsem ani dospat, jak jsem se těšila, až si v županu a pantoflích skočím na chodbu ke schránce pro noviny a s ranní kávou si je pečlivě pročtu. Pak jsem vyhledávala rubriky, které se týkaly vyšetřování nejnovějšího korupčního skandálu, a s gustem jsem se zabrala do komentářů. Ty čtu vždycky nejraději. Kauzou, která mne zajímala, se zabývaly skoro všechny. Vždycky mě potěší, když se někomu podaří trefně zformulovat myšlenku. O to raději si přečtu, když někdo výstižně vysloví cosi, co já sama nějak prožívám, cítím nebo si myslím. Mám takovou radost, jako kdybych to dovedla sama. Chytré myšlenky oděné do vhodných slov jsou vzácné. Četla jsem a bavila se. Občas jsem se smála nahlas.
Zkoumala jsem, co mne na tom všem tak baví. Proč cítím tak silný pocit uspokojení? Přiznávám, že jsem se až trochu styděla, protože jsem měla radost z cizího neštěstí. Ne, zlomyslnost to nebyla. Nemyslím si, že bych někomu skutečně přála něco zlého. Myslím, že jsem radostnou euforii prožívala proto, že jsem zjevně viděla vítězit spravedlnost. Podařilo se dopadnout někoho, kdo páchal trestné věci, kdo se nezachoval poctivě. Z toho se radovat je přece v pořádku. Je tak osvěžující vnímat, že špína, o které všichni tuší, že se někde pod nablýskaným povrchem ukrývá a nehezky tam smrdí, je odkryta a viníci nejspíš budou potrestáni. Je tak potěšující kochat se tím, že zlo prohrává a spravedlnost vítězí a ještě se o tom píše v novinách…
Samozřejmě, že člověk chce být obezřetný a neradovat se naivně. Kolik takových senzačních odhalení už bylo a kde jsou viníci dneska? Ve vězení? Ale kdepak. Někam to vyšumělo. Trochu střízlivosti, děvče, napomínala jsem sama sebe. Kdoví, co konkrétního se vlastně prokáže, jaké se najdou důkazy? Možná se všichni tak radujeme proto, že ten člověk, kterého zavřeli, byl nám všem nesympatický. To by ovšem nebylo vůbec hezké. Všelijak jsem se snažila svou radost zředit a nějak rozumně vysvětlit, že to může být i docela jinak, nějak celou situaci objektivizovat, ale pak jsem se zarazila. Konečně jednou mám opravdový důvod se upřímně radovat z politiky a já bych si ho chtěla zkazit? Tak to ne, nebudu přece reptat proti radosti. Spravedlnost vítězí a basta. Znovu jsem se potěšeně zabrala do novin…
2012