„To není možné, já z toho pečení snad nevyjdu“, povzdechla si moje kamarádka u šálku kávy. Setkaly jsme se v polední pauze na oběd, protože jsme se potřebovaly domluvit. „Tak přijdeš hned po práci, jo?“ ujišťovala se starostlivě, „to víš, budeme péct z osmi kil mouky.“ „Spolehni se, přijdu,“ uklidňovala jsem ji. Inu vdávat dceru, to není jen tak.
Moje kamarádka pochází z vesnice, kde se dodržují zvyky. Mezi ně patří také velké pečení koláčků pro širokou rodinu a sousedy k nejrůznějším příležitostem, jako jsou svatby, křty, pohřby a tak. Pokud se žena dostane do situace, že v listopadu umřela babička, hned po Vánocích pekla na křtiny vnuka od nejstaršího syna a zároveň se jí teď vdává prostřední dcera a ta nejmladší by chtěla svatbu tak do půl roku, k čemuž je zapotřebí připočítat ještě Velikonoce a samozřejmě hody, taková žena by se z toho snadno zhroutila. Jistěže jí přijdou na pomoc tetičky, sestřenice i tety ze sousedství, které doopravdy žádnými příbuznými nejsou, jenže největší břímě zodpovědnosti je na bedrech hospodyně. Nejde jen o koláče. Taková tradiční svatba má své zákony, bez nichž by manželský slib snad ani neplatil. Kolik příbuzných pozvat, co všechno navařit a napéct, jakou muziku zaplatit… Já nepocházím z vesnice, ale když mi kamarádka líčila, co všechno je nezbytné a kolik to bude stát, šly na mne mrákoty.
„Laděnka bude muset počkat ještě aspoň rok, to bychom nezvládli,“ konstatovala přítelkyně pochmurně. Pokývala jsem soustrastně hlavou a dodala jsem: „No a to vlastně můžeš čekat do roka další křtiny, ne?“ Kamarádka na mne pohlédla s hrůzou v očích: „No jo, o tom raději ani nechci přemýšlet.“ „A říkalas, že tvůj syn se ženou by chtěli rychle další dítě,“ vzpomínala jsem si na nedávné společné hovory, „a že manželovi rodiče jsou staří a nevíte, jak dlouho tu ještě budou…“ Na to už neodpověděla a zdálo se mi, že nemá daleko k pláči. „No a musí to být vždycky tak náročné?“ položila jsem otázku, která mi vrtala hlavou. „Copak se Laďka nemůže vdát bez všech těch ceremonií? Jak k tomu ta holka přijde, že bude muset čekat aspoň rok, aby se mohla vdát?“
Kamarádka zavrtěla hlavou: „Ale jak by k tomu přišla, kdyby neměla stejnou svatbu jako ostatní sourozenci? A příbuzní by nám neodpustili, kdybychom je nepozvali. A jak bychom vypadali před sousedy, kdyby nedostali výslužku? A muzikanti, víš, naše místní dechovka, ti by měli řečí. A co teprve šaty pro nevěstu a družičky!“ „Mně to přijde nefér,“ nedala jsem se odbýt, „že kvůli buchtám, dechovce a družičkám se nemůže vdát letos. Vždyť spolu chodí dva roky, další rok to už bude trápení, ne?“ Cítila jsem soucit s mladým párem prožívajícím krásné období zamilovanosti, které by mělo plynule vyvrcholit manželstvím. Jak jen se udrží v čistotě?
„To bude těžká zkouška,“ řekla jsem nahlas. Kamarádka uhnula pohledem a prozradila mi, že už mladým řekli, že když si opraví ten domeček po babičce, můžou v něm začít společně bydlet. „Před svatbou?“ nemohla jsem věřit svým uším, „to přece není správné.“ „No já vím, ale co mám dělat?“ pokrčila rameny a odložila prázdný šálek od kávy, „to víš, tradice…“