„Ale tak si stanov hranice,“ radila mi kamarádka, když jsem si jí postěžovala, že toho mám moc. „To je to tvé dědictví po mateřství, kdys musela být pořád k dispozici a na tvé zájmy nezbýval čas.“ Pokývala jsem hlavou, protože mi to připadalo logické. Jasně, když je člověk maminka a stará se o dvě děti, samozřejmě pak pečuje o celou domácnost. Jsem doma, tak kdo jiný by uklízel, vařil, nakupoval, pral a žehlil? Snad ne chudák manžel, který nás musí živit? Bylo jen logické a správné, že jsem na sebe vzala starost o celou domácnost. Navíc mě to bavilo.
Ovšem zároveň je také pravda, že po mnoho let je už situace jiná. Jsme doma jen dva a práce je méně. Ujímám se jí automaticky, protože tak jsem si na to zvykla. Někdy, zřídka, ale přece se mne zmocňuje takový neurčitý pocit, že to není fér. Proč vždycky nakupuju já? Proč prádlo na sušáku visí tak dlouho, dokud je neuklidím? Protože neřeknu, aby to udělal někdo jiný. Proč to neřeknu? To je ten problém. Důvodů může být víc, než tuším. Jednak je jasné, že já to udělám nejlíp. Možná ne nejlíp, ale rozhodně přesně podle mých představ o tom, jak to správně má být. Jednak protože vlastně nevím, proč bych to neměla udělat zase já. Co by pro mne mohlo být důležitější než správa domácnosti? Nemám být náhodou manželovi ku pomoci? Jsem si jistá, že by po mně posluhování nevyžadoval. Spoustu prací vykonává a jistě by možná i rád obstaral i další. Jenže je tak zvyklý, že to dělám, že ho nejspíš ani nenapadne, že by rozložení domácích prací mohlo vypadat jinak. Když se snažím stihnout všechno, nikdy nemůže být vidět, že je někde něco zapotřebí.
Stanov si hranice, stanov si hranice, to se lehko řekne. Jak si mám stanovit hranice, když nemám ani tušení, kudy by měly vést? Copak někomu jinému bych poradila s přehledem, ale sama sobě? Vždyť já většinou nevím, co si já osobně přeju. Tak jsem si za celá ta léta zvykla, že hledím na potřeby ostatních, že ty své vůbec nevnímám. Nejpřísnější ze všech jsem na sebe asi já sama. Možná jsem na sebe přísná já jediná ze všech. Jak z toho ven? Odkud začít rozmotávat to klubko mých povinností domnělých i skutečných, mých radostí, předsudků, omylů i pravd? Jak rozseknout ta pouta věčného Měla bych? Možná bych se měla vždycky zeptat manžela: Miláčku, nevíš, chce se mi jít už do postele? Drahý, zdá se ti, že mám ještě umýt nádobí, nebo už jsem unavená? Budu to zkoumat.