Často se mi stává, že se v neděli při zpívání na bohoslužbách zamyslím nad významy frází, které ve zpěvu vyslovujeme. Někdy mne okouzlí poetičnost vybraných slov, jindy zaváhám, jestli si text neodporuje s biblí. Jsou chvíle, kdy mi připadá, že v písni je řečeno přesně to,co právě prožívám, a pak pěju z plných plic. A někdy prostě přemýšlím…
Parabible, příběh o Ježíši z Nošovic, se pokouší přenést reálie z biblických dob do horké současnosti. Dělá to chytře, vtipně a provokativně. Když ve spojitosti s Ježíšovým jménem zaznělo slovo prezident, v uchu mi to zaskřípalo. V souvislosti s ním jsem zvyklá na krále, pány a Boží syny, ale prezident? Představila jsem si dnešní českou realitu a možná jsem se ocitla v Jeruzalémě v roce 33. Tehdy šlo o ryze politické narážky. Třeba se tehdy lidé hádali o politice stejně jako my v roce 2019. Pro mne jsou králové a páni postavy z pohádek a starých pověstí. Nepřikládám jim žádnou reálnou moc. Ježíš ovšem je reálnou postavou s reálnou mocí. Tvrdí, že jeho království není z tohoto světa, přesto je tady a teď živě přítomné a já se prohlašuju za jeho občanku. Nepovažuju se za poddanou, protože si dobře neumím představit, co to je, krom toho jsem dcera Otce.
Ježíš jako prezident je výborná provokace. Škoda, že je to tak nezpěvné slovo.