Dnes byl překrásný den. Alespoň mně se to zdálo. Nesmělé slunce se zdrženlivě usmívalo na vlhkou zemi, poslední zbytky zlatých listů pomalu odpadávaly z větví, drobnokvěté chyzantémy zářily do světa. Vzduch voněl spadaným listím. Na naší zahradě všechno vypadalo jako z učebnice o podzimu.
Vyběhla jsem vyhodit zbytky zeleniny do komposteru. Vyklepla jsem misku a rozhlédla jsem se, co je na zahradě nového. Zastavila jsem se, abych nerušila sýkorky, které se živily nějakými pavouky ze zahradní zdi. Kos se koupal v ptačí napáječce. Strakapoud vyťukával svůj rytmus do vysoké lípy v sousední zahradě a kavky se hádaly na střeše jednoho z domů vnitrobloku.
Ale! Kdopak to tu je? Paní sousedka, stará dáma, vyšla na svůj pravidelný okruh po naší společné zahradě. Vždycky si na něco stěžuje. Buď je moc sucho nebo moc mokro. Moc teplo nebo moc zima. Prostě vždycky je něco špatně. Napadlo mne, že dnešnímu dnu je těžké něco vytknout. Tak nádherný den!
Paní sousedka se tvářila spokojeně. Vyprávěla mi, jak včera se svou pravnučkou strávila několik hodin v parku. Jak restaurace v sousední ulici nevaří dobře. Jak je unavená a nezvládne toho tolik, co dříve. Ano, politovala jsem ji. „Ale dneska je krásný den, co myslíte,“ optala jsem se. „No jo, je hezky,“ řekla. „Ale takhle mělo být v říjnu,“ dodala nespokojeně.
Ach, někomu se fakt nezavděčíte.