Asi jste to někde zachytili. Myslím tím výzvu, abyste poslali na některé z kont na prospěch Ukrajiny částku připomínající letopočet začátku okupace naší země vojsky Varšavské smlouvy. Mohli jste poslat 1968 korun nebo stačilo i jen 68 korun. Jako symbol podpory boje proti témuž agresorovi to bylo výmluvné dost. Toto oznámení pohnulo mou duší.
Já mám ráda symboly, ale moc nefandím tajemným číselným symbolům. Jsem prostě jen ženská od plotny, nic složitého na mne nezkoušejte. Ovšem výzva, abych poslala částku ve výši letopočtu té události v den zahájení okupace naší vlasti vojsky Varšavské smlouvy, jež jsme časem přejmenovali na rusáky, mě nemohla nechat chladnou. Prostě moje srdce zahořelo souhlasem. Jasně, to je ono. Nutně musím podpořit odpůrce agresora v jeho aktuální agresi.
V srpnu 1968 mi bylo čerstvých pět let. Pamatuju si ten den. Přišla ke mně moje starší kamarádka od nás z ulice a řekla mi, že bude válka. Seděly jsme u nás na zahradě na lavičce a brečely jsme, protože jsme nevěděly, co to znamená válka, ale tušily jsme, že to nebude nic dobrého. Večer pak z našich oken byly vidět proudy tanků, které svými pásy ničily silnice a vzbuzovaly hrůzu. Snad nejzřetelněji z té doby si pamatuju nápisy vápnem na domech v našem pohraničním městě. Copak latinku už jsme ve svých pěti letech uměla přečíst. Ale ta ostatní písmena mi byla záhadou. Otravovala jsem maminku s tátou, aby mi to četli. „Okupanti, jděte domů.“ Mami, kdo jsou to okupanti? „Váňo, jdi domů, čeká tě Nataša!“ Tati, jaká Nataša? A pak o několik měsíců později byla všude napsána čísla 4:3. Tomu jsem ale dobře rozuměla. Hokeji jsme u nás doma fandili docela vášnivě a velmi dobře si pamatuju ten večer, kdy jsme porazili Rusy a všichni, dokonce i já, jsme si doma připili vaječným koňakem a pak maminka s tátou šli večer po zápase ven do města. Druhý den vyprávěli, co tam bylo. Přišla spousta lidí, měli československé vlajky a všechny ty proudy se sešly na náměstí před divadlem. „Tam jsme zazpívali hymnu, zaburáceli, že máme radost a šli jsme domů,“ vyprávěl tatínek babičce, která měla strach, aby z toho něco nebylo. Nápisy na domech, které vyzývaly k odchodu, byly mou abecedou čtení. Nedalo se jim vyhnout, byly všude, kudy člověk musel procházet. Zapsaly se do mé duše nejen pro svá písmena, ale i pro tísnivý obsah, který se mi moji rodiče snažili zlehčovat. Moc se jim to nepodařilo.
Srpen 1968 je jednou z událostí, která nás ve světle dnešní války na Ukrajině učí odpouštět ale nezapomínat. Během sbírky při příležitosti výročí okupace poslali Češi na účet ukrajinské ambasády 24,2 milióny Kč.
Napsáno pro magazín Proboha.cz
Děkuji 😊