Znáte tu situaci, kdy sedíte v nějaké místnosti mezi dalšími lidmi, s nimiž trávíte týden společné dovolené, a před vámi stojí seriózní pán, který vám chce vykládat něco o bibli? Je večer, horko a máte za sebou rušný den. Hned zrána jste vyrazili na výlet, nachodili mnoho kilometrů do kopce i z kopce. V poledne jste moc neobědvali, protože bylo ještě větší horko a v lesích nebylo nic k jídlu. Večeřeli jste naopak víc než vydatně, protože penzion, kde bydlíte, je takový tradiční a vaří klasicky česky. Teď se vám chce spát.
Píšu to jako o vás, ale je to o mně. To já jsem seděla v té místnosti mezi dalšími lidmi, s nimiž jsem trávila týden dovolené. To já měla spálené čelo, nos i ramena od prudkého slunce a nohy poškrábané od nějakého křoví ve stráni, kterou jsme se šplhali vzhůru, když jsme ztratili cestu. To já jsem si ke knedlíkům a guláši k večeři dala pivo. To já jsem měla docela prázdnou hlavu a nechtělo se mi soustředit na nic jiného než na sprchu a postel. Mou hlavní starostí bylo, jak udržet své obličejové rysy, aby nebyly svislé. Nebylo nic statečného na tom, že jsem tam seděla a snažila se neusnout. Jen tak z posledních sil jsem vyslala střelnou modlitbu k nebi: Jestli pro mě něco, Bože, máš, musíš do mě asi kopnout, až to přijde. Vidíš sám, v jakém jsem stavu.
Rozhodla jsem se totiž věřit, že můžu přijmout nějaké povzbuzení od Boha v každé situaci. Dokoncei tehdy, kdy se sama cítím úplně neschopně, těžko se mi soustředí a ze všech sil se bráním spánku. Skoro jsem byla zvědavá, jak to Bůh udělá. Mně to připadalo dost nemožné. Kázání se košatilo, příběhy se rozvíjely a citace biblických veršů proletovaly napříč celou knihou od Genesis do Zjevení. Trochu jsem se v tom ztrácela. Snažila jsem si vzpomenout, o čem původně říkal, že to kázání bude, abych se nějak zorientovala v kontextu. Nebylo mi úplně zřejmé, jak jsme se od původního tématu dostali sem, ale jak říkám, byla jsem unavená a nepozorná. Bloumala jsem očima po šeřící se krajině za okny a skoro jako mimoděk jsem se zaposlouchala do příběhu o Adamovi v ráji. Kazatel popisoval Hospodinův zvyk procházet se za ranního vánku po rajské zahradě a setkávat se tam s Adamem. Popisoval pak to ráno, kdy se Adam schovával někde v houští. Už totiž pojedl zakázaného ovoce a měl strach. Jistěže to Bůh věděl. Jistěže mu bylo jasné, co se stalo. Byl vševědoucí tehdy stejně, jako je nyní. Šel tedy ráno procházkou po zahradě, aby se setkal s Adamem a ten chlap nikde. Hospodin na něj nebafnul zezadu, ale volal: Adame, kde jsi? Kazatel poznamenal, že bychom daleko víc očekávali zvolání: Co jsi to provedl? Nebo možná i něco jako: Proč se schováváš? Bůh ale použil tu nejneutrálnější otázku, aby Adama nepokořil, nezahanbil, nebo nezastrašil. Prostě se zeptal: Kde jsi?
Opustila jsem tok kazatelových myšlenek definitivně. Ocitla jsem se ve vzpomínkách v dětství, kdy jsem jako malá holka provedla nějakou lumpárnu a schovávala jsem se ve strachu před odhalením a následným trestem. Někdy mě ze skrýše vytáhlo volání tak přísné, že se prostě nedalo neposlechnout. S brekem jsem se šourala ven a cítila jsem se hrozně. Stud a strach pálily jako oheň. Jindy ale zněl rodičovský nebo prarodičovský hlas laskavě. S jakou lehkostí jsem vyznávala svá provinění! Rozdíl působila rodičovská láska, kterou byli nebo nebyli schopni projevit. Bůh zřejmě tyto potíže nemá. Miluje stále a nepřetržitě. Tohle zjištění mě tak zasáhlo, že mi přestalo vadit, že mám žízeň, pálí mě čelo a svědí škrábance na nohách a chce se mi spát. Nevím, jak pokračovalo kázání, netuším, do jakých teologických hloubek se kazatel propracoval. Já se choulila v objetí dobrého, laskavého, trpělivého Otce, který mě miluje i přes všechny moje lumpárny.
Nebyla bych věřila, že můžu prožít nějaké setkání s Bohem ve stavu, který bych se nebála označit za nepoužitelný. Ale Bůh dokáže všechno.