Za oknem se neochotně rozednívá. Koukám z okna a ani se mi nechce si rozsvítit. Za chvíli si půjdu do schránky pro noviny, vypiju si u nich kávu. Pak se obleču a půjdu do práce.
Vtom jsem zpozorovala za oknem pohyb. Přiletěly. Dvě sýkorky koňadry. Jedna usedla na zábradlí, druhá rovnou na okraj půlky skořápky kokosového ořechu, která visí na zábradlí jako miska. Půvabně se naklonila, zobáčkem si vytáhla jedno jadýrko slunečnice a způsobně je začala oklovávat. Druhá chvíli trpělivě čekala, ale pak ztratila chuť čekat a začala povykovat. Všimla jsem si, že na nejbližším stromě na zahradě sedí sýkorek celé hejno a čekají, až se budou také moci najíst. Jedna malinká modřinka už to nevydržela a začala podnikat nálety. Před mýma pobavenýma očima se rozpoutala normální ptačí rvačka! Ostatní sýkorky posedávaly ve větvích mému oknu na dohled a povykovaly jako hejno uličníků. Bylo to slyšet i přes zavřené okno. Vypadaly jako sportovní fanoušci, jen jsem nepoznala, které z těch dvou fandí. Koňadře v úhledném žlutém kabátku, která okupovala společný zdroj potravy, nebo maličké načepýřené modřince, která se odvážně vrhala proti dvakrát tak velké soupeřce? Pochmurnost výhledu do zahrady byla rázem ta tam. Pěkně to tu ožilo! Na náš balkón se pořádaly hotové nálety a hlasité hádky sýkorek mě docela rozveselily.
Nevím ani, jak dlouho to trvalo, než se všechny vystřídaly a nasnídaly se. Pěkně jedna po druhé přilétávaly ke krmítku, vybraly si zrnko slunečnice a odletěly ho sníst na strom. Musela jsem se přece jen vypravit do práce. Vím jen, že když jsem odcházela z domu, ještě tam byly.
Slyšela jsem, že kdo si chce koupit radost, ať si pořídí psa. No, já myslím, že krmit sýkorky je taky dobré potěšení.