„Můžeme se vůbec radovat?“ zeptal se mě před bohoslužbou jeden z mládenců z kapely. „Když víme, jaké hrozné věci se dějí na Ukrajině, tak se přece nemůžeme bavit a radovat. Nebo snad ano? Nebylo by to strašně nesoucitné?“ Přišlo mi, že je ztrápený a opravdu to řeší. Jak může hrát chvály s radostí?
Sama jsem prožívala, že mám v břiše kámen a že si také nedovedu představit, jak budu Hospodinu radostně zpívat chvály. Když jsem ale viděla ztrápené oči toho mladého muže, chtěla jsem ho nějak povzbudit. Slova přišla sama. Já jsem neměla nijak zformulováno, co jsem vyslovila, předtím, než jsem začala mluvit. To musel udělat Bůh. Napadlo mě, že v Boží radosti je naše síla, tak se to píše v bibli. Bůh se zcela jistě nad Ukrajinou trápí ještě více než my. Co ho může potěšit? Co může přimět Boží srdce, aby se radovalo? Myslím, že naše vzájemná láska, naše radost, naše nepodléhání strachu. To jsou pravé projevy ducha. My se musíme radovat!
Pomyslela jsem na televizní záběry z hraničního přechodu Ukrajina – Slovensko. Vysoký statný muž tam vítal příchozí uprchlíky, podával jim ruku, objímal je a nabízel čaj a keksíky. Zeširoka se usmíval a ptal se, zda mají kam jít, jak jim může pomoci. Působil tak uklidňujícím a dobrotivým dojmem! Celou svou bytostí jakoby říkal: Nebojte se, tady jste v bezpečí, smrt už vám nehrozí, postaráme se o vás. To je ono, zazářilo v mé mysli. Vždyť my musíme být silní a radostní pro ty, kdo sem z války prchají. Potřebují nejvíc ze všeho naději. Co by jim byly platné naše pošmourné výrazy plné strachu? Nic, samozřejmě, že nic. Smutek a strach nepomohou nikomu v ničem.
Potřebujeme si uvědomit, co je potřeba. Musíme celým svým bytím uprchlíkům vyjadřovat radost, že jste tady, vděčnost, že jste to přežili a zvládli zdlouhavou cestu, projevovat soucit s bolestí a strachem, dávat ubezpečení, že život je krásný a Bůh je dobrý, i když to teď zrovna tak nevypadá. A připravit se na to, jak budeme zvát na oběd ty lidi z východu, kteří teď žádný svůj rodinný kuchyňský stůl nemají.
Amen, stotožňujem sa.