„Už to nečtěte,“ poradila jsem paní sousedce. Ráno totiž zase plakala, protože v novinách četla nějaké články o katastrofách ve světě. „V létě to snáším líp,“ posmrkávala, „to můžu jít na zahrádku, kde něco pořád kvete, potkávám sousedky, taky tam běhají ty děti a člověk se potěší. Ale teď v zimě nějak nemůžu najít žádnou radost.“
Myslím, že jsem jí porozuměla. Když je člověku dost přes osmdesát, žije sám, nemá si s kým promluvit a pohybuje se jen na krátkých omezených trasách svého malého světa, může být pro něj těžké nacházet rozptýlení a radost. Všechno se zdá pořád stejné. Lidé jsou schovaní doma, protože venku je nevlídno a ani příroda moc důvodů k potěše nedává. Navíc špatné zprávy na sebe přitahují víc pozornosti nežli ty dobré, to je známá věc. V hlavě mi blikla vzpomínka na inspirační webovou stránku, kde člověk najde vhodné tipy v podobných stavech smutku a úzkosti. Jenže moje paní sousedka není natolik technicky erudovaná, aby ji mohla využít. Co honem podniknout? Byla jsem na cestě do práce a neměla jsem moc času.
Někdy si myslívám, že vnímám prosby o pomoc zejména tehdy, když nemám čas. Přitom sdílím přesvědčení, že právě drobnými projevy laskavosti mohu svět změnit k lepšímu. Tato situace se sousedkou nebyla ničím jiným. Vida, mám možnost změnit svět, ale spěchám do práce, tak z toho asi nic nebude, protože se ji pokusím nějak rychle odbýt. Ona ovšem není hloupá a pochopí, že mám na práci důležitější věci, než povídat si s jednou starou paní, která má zrovna slabou chvilku. Bude ještě smutnější, protože kdoví, kdo ze sousedů, které nachytá na chodbě, bude mít o mnoho víc času a pochopení než já? Tak co s tím? Nevěděla jsem. Potřebovala jsem získat čas. Musím ji zaměstnat něčím jiným, napadlo mne. „Máte co číst?“ zeptala jsem se, protože to bývá jedna z prvních otázek, kterou kladu lidem smutným, stonajícím, hledajícím další cestu životem nebo unaveným tím vším. Já na dobré knihy věřím. Paní sousedka zakroutila hlavou. „Už jsem doma všechno přečetla třikrát.“ „Tak já vám něco půjčím, abyste přišla na jiné myšlenky, ano?“ a už jsem běžela domů a modlila se, abych tu správnou knížku našla co nejdřív. Skutečně jeden ze hřbetů v poličce knihovny na mne mrkal už zdálky. A v tu chvíli mě také napadlo, co kromě té knihy mohu poskytnout.
„Tak tady máte něco, co vás přivede na jiné myšlenky,“ podávala jsem knihu paní sousedce, která už otřela slzičky a zvědavě si prohlížela obálku. „Říkala jste mi, že máte nové kalendáře s fotkami pravnoučátek. Ještě jsem je neviděla, ale teď už nemám čas. Mohla bych se za vámi zastavit večer, jak přijdu z práce? Udělala byste si na mne čas?“ Stará dáma horlivě přikyvovala. Tak jsem ji pohladila po rameni a přidala tu větu: „Už ty noviny nečtěte, je na to moc pošmourno.“
Psáno pro Proboha!