Mikulášská vzpomínka

Blížil se 5. prosinec, předvečer svátku svatého Mikuláše, oblíbený čas všech dětských srdéček, svátek všech ochotných dárců. U nás doma v té době probíhaly v kuchyni tajné vášnivé debaty. Ne snad o tom, co děti ve svých punčochách naleznou (protože děti se nechávají rády překvapit), ani o tom, co rozdáme sousedům (protože ručně malované kornoutky sušeného ovoce, ořechů a sladkostí byly už připravené v košíku ve spíži).

„Spustíme sáček na provázku z horního okna. Oni ho pak za oknem najdou,“ navrhovala mladší dceruška. „Jak to asi uděláme, když bydlíme v přízemí? Mysli, ty chytrá,“ oponovala ta starší. „Tak co kdybychom pověsili sáček na kliku dveří od bytu?“ hýřila nápady naše pětiletá sýkorka. Jenže ta starší měla zase nějakou námitku: „No jo, ale co když jim to někdo ukradne?“ „Tak zazvoníme a utečeme!“ triumfovala malá.  Na to už nebylo co namítat, a tak se dcerušky daly do plánování dobrodružné výpravy. „Budeme si hrát na Mikuláše!“ vykřikovaly nadšeně a vzrušením poskakovaly po kuchyni. „Budeme dávat dárky jako on.“

„Co znamená ten kravál?“ objevil se ve dveřích kuchyně tatínek. „My už jsme to vymyslely! Zazvoníme a utečem!“ jásaly holčičky. Tatínek se na mne zkoumavě zadíval a očekával, že mu tu chystanou lumpárnu nějak vysvětlím. Nadechla jsem se, že mu budu taky vyprávět příběh svatého Mikuláše, který tajně dával dary chudým a že dneska lidi nejsou chudí tak, že by měli hlad, ale potřebují lásku. Jenže holky tak přetékaly radostí, že mě vůbec nepustily k řeči. „Budeme rozdávat dárky jako Mikuláš! Paní Nováčkové, paní Hromádkové, Borůvkovým i panu Staňkovi,“ volala jedna. „Ale oni to nebudou vědět, že jsme to byly my dvě, protože my zazvoníme a utečeme,“ překřikovala ji druhá. Nakonec se na sebe vítězoslavně podívaly a zadeklamovaly společně: „A lidi budou mít radost!“